Expozice v terapii traumatu: jak funguje a kdy pomáhá

Expozice je expozice, psychologická metoda, při které klient postupně a bezpečně čelí vzpomínkám, situacím nebo pocity spojeným s traumatem. Also known as prolonged exposure, it je založena na principu, že když se člověk opakovaně setká s tím, co ho děsí, jeho mozek začne přehodnocovat tyto vzpomínky jako méně hrozivé.

Nejčastěji se používá u PTSD, posttraumatické stresové poruchy, která vzniká po silném psychickém šoku. Může jít o vojáky, oběti násilí, přeživší dopravní nehody nebo lidi, kteří dlouho trpěli úzkostí z flashbaců. Expozice neznamená, že vás terapeut náhle vysune do situace, která vás děsí. Je to pomalý, řízený proces – začínáte třeba tím, že si přečtete popis události, pak si představíte, jak se to odehrálo, a až poté se můžete podívat na fotografie, místa nebo dokonce navštívit místo, kde se to stalo. Všechno pod dohledem terapeuta, který vás udržuje v bezpečné zóně.

Expozice není jediná metoda, která pomáhá s traumatem. Často se kombinuje s EMDR, metodou, která využívá oční pohyby k zpracování traumatu, nebo s somaticky orientovanou terapií, která pracuje s tělem, protože trauma se ukládá nejen v hlavě, ale i v svalovém napětí, dechu nebo pulsu. Některé osoby reagují lépe na expozici, jiné na EMDR – záleží na tom, jak vaše tělo a mozek zpracovávají strach. Důležité je, že expozice není o tom, aby vás něco „přemohlo“. Je o tom, aby jste získali zpět kontrolu nad tím, co si pamatujete a jak na to reagujete.

Ve vašich článcích najdete přehledy, jak se expozice liší od jiných přístupů, jak se chová při kombinaci s kognitivně-behaviorální terapií, a proč někteří terapeuté radí začít jinak – třeba s stabilizací, než s přímým čelením. Některé články ukazují, jak se expozice používá u mužů s poruchami příjmu potravy, kde se strach z těla projevuje jinak, než u těch, kdo prožili násilí. Další vysvětlují, proč některé osoby s autismem potřebují upravený přístup, aby expozice nebyla příliš přetížující. A najdete i příběhy lidí, kteří po měsících úzkosti a vyhýbání konečně začali mluvit o tom, co je děsí – a jak to změnilo jejich život.