syndrom vyhoření, chronický stav emocionálního, fyzického a mentálního vyčerpání způsobený dlouhodobým stresem, často souvisejícím s prací. Also known as vyhoření, it je něco jiného než jen unavenost. Je to jako když máte naplněnou baterku, ale nikdo vám neřekne, jak ji vyměnit. Nejde o to, že jste přecitlivělí nebo slabí. Syndrom vyhoření se rozvíjí postupně – nejprve si jen říkáte, že to všechno zvládnete, pak začnete cítit, že nic nezvládáte. Přestáváte mít radost z práce, z lidí, z věcí, které dřív milovali. Může se to stát u učitelů, lékařů, sociálních pracovníků, ale i u těch, kteří pracují doma nebo se starají o blízké.
Nejčastější příznaky? emocionální vyčerpání, pocit, že máte vnitřní prázdninu, že nemáte žádné zdroje pro další odvahu nebo empatii. Pak přichází cynismus, pocit, že všechno je zbytečné, že lidé jsou nezodpovědní, že práce nemá smysl. A nakonec – snížená efektivita, pocit, že děláte méně, než jste schopni, a že vás to vůbec nezajímá. Tohle všechno se neobjeví najednou. Je to jako voda, která pomalu napouští kbelík – až se najednou přelije.
Co dělat, když to začíná být moc? Nejprve si ujasněte, že to není vaše vina. Tohle není problém, který vyřešíte tím, že se prostě zatáhnete. Potřebujete změnu – nejen odpočinek, ale i nový přístup k tomu, jak žijete. Mnoho lidí najde pomoc v psychoterapii, kde se pracuje na tom, proč jste se vůbec dostali do tohoto stavu. Někdo potřebuje naučit se říkat ne, někdo potřebuje přehodnotit své hodnoty, jiný potřebuje prostor, kde se může cítit bezpečně. Není to o tom, jak se vypořádat se stresem. Je to o tom, jak se znovu naučit žít.
V této sbírce najdete články, které se věnují konkrétním způsobům, jak se s tím vypořádat – od dechových technik, které vám pomohou okamžitě uklidnit nervový systém, až po to, jak se v terapii pracuje s hlubokými vzory, které vás vedly k vyhoření. Některé články se ptají, jak se vůbec dostat k terapeutovi, když máte pocit, že už nic nezvládnete. Jiné vysvětlují, proč některé metody, jako je arteterapie nebo telefonická terapie, mohou být přesně to, co potřebujete, když jste příliš vyčerpaní na to, aby jste se dokonce vypravili na schůzku. Všechny tyto přístupy mají jedno společné: nežadají od vás, abyste byli silní. Stačí, abyste byli přítomní.
Sekundární traumatizace je skryté riziko pomáhajících profesí. Učitelé, lékaři a sociální pracovníci přijímají bolest klientů - a často si neuvědomují, že to jejich duši ničí. Jak ji rozpoznat a jak se chránit.