Co když se během terapie člověk najednou ocitne v centru vesmíru, zažije porod své matky nebo promluví s bytostí, kterou považuje za Boha? Tyto zážitky nejsou zázrak, nejsou šílenství - a nejsou jen snům. V transpersonální psychoterapii jsou to legitimní části procesu, který se snaží spojit hlubokou psychologii s tím, co lidé často nazývají duchovním. Nejde o náboženství, nejde o magii. Jde o práci s tím, co přesahuje běžné ego - a jak to dělat bezpečně.
Co je transpersonální psychoterapie?
Transpersonální psychoterapie není jen další metoda jako kognitivně-behaviorální terapie nebo psychoanalýza. Je to přístup, který přiznává, že lidská zkušenost nemá hranice. Když člověk zažije hlubokou meditaci, extrémní strach, nebo při holotropním dýchání pocítí, že je jedno s celým vesmírem - není to jen „představa“. V transpersonální psychologii to je reálný stav, který může změnit život.
Tento směr vznikl v 70. letech 20. století jako reakce na omezení psychoanalýzy a behaviorismu. Zakladatelé, jako Stanislav Grof, Christina Grofová, Abraham Maslow nebo Ken Wilber, chtěli psychologii rozšířit o spirituální a transcendentní rozměry. Grof, český původem, ale žijící v USA, se stal jejím nejznámějším představitelem. Jeho práce s LSD v 60. letech vedla k objevu, že některé hluboké psychické zážitky nelze vysvětlit jen osobní minulostí. Někdy se lidé vzpomínají na zážitky, které nemohly být jejich vlastní - jako porod, nebo životy předchozích generací. To vedlo k vývoji holotropního dýchání - bez léků, ale s podobným účinkem.
Co jsou rozšířené stavy vědomí?
Rozšířený stav vědomí není jen „vyšší“ stav. Je to stav, kdy se běžná hranice mezi „já“ a „ostatní“ rozpadne. Lidé mohou cítit, že jsou všude najednou, že se stávají předkem, že komunikují s energií, nebo že se ocitli v jiném čase. Někteří zažívají intenzivní emoce bez příčiny, jiní vidí jasná obrazová pole, jako by měli otevřené oči, ale byli ve spánku.
Tyto stavy nejsou vzácné. Vyskytují se při meditaci, při zážitku blízké smrti, při silné duševní krizi, nebo při náhlé ztrátě blízké osoby. Transpersonální terapie je nezakazuje. Naopak - učí je rozumět, integrovat a nebojet se. Věří, že tyto zážitky nejsou „příznaky choroby“, ale potenciální cesta k uzdravení. Pokud se člověk v terapii ocitne v takovém stavu, není to chyba. Je to příležitost.
Holotropní dýchání: klíčová technika
Jednou z nejznámějších technik v transpersonální terapii je holotropní dýchání. Vytvořil ho Stanislav Grof spolu s Christinou Grofovou jako bezpečnou alternativu k LSD, které bylo v roce 1966 v USA zakázáno. Technika je jednoduchá: klient dýchá rychle a hluboce, obvykle 30-60 minut, při současném poslouchání intenzivní hudby. Tento typ dýchání snižuje hladinu oxidu uhličitého v krvi, což mění chemickou rovnováhu v mozku a vede ke změněnému stavu vědomí.
Není to „dýchání na úlevu“. Je to dýchání, které může vyvolat silné obrazy, emoce, fyzické pocity - i ty, které se člověk nevzpomíná z dětství. Někteří zažívají zážitky, jako by se narodili znovu. Jiní se cítí jako část přírody. Někdo se najednou rozesměje nebo začne plakat bez důvodu. Všechno to je považováno za přirozenou část procesu.
Proč je to bezpečné? Protože se provádí v kontrolovaném prostředí. Je tam terapeut, který nezakazuje, neříká, co má klient „myslet“, ale přítomný, klidný, ochotný podpořit. Je tam bezpečný prostor - měkká podložka, pokoj, kde může klient křičet, třást se, nebo ležet jako mrtvý. Není nutné „něco udělat“. Stačí být. A to je vlastně celý klíč.
Bezpečnost není jen technika - je to atmosféra
Práce s rozšířenými stavy vědomí není bez rizik. Někdo může zažít paniku, ztrátu identity, nebo se ocitnout v obrovském emocionálním výbuchu. Proto není transpersonální terapie „náhodný pokus“. Je to pečlivě strukturovaný proces.
Bezpečnost zde znamená tři věci:
- Přítomnost terapeuta - ne jako „vůdce“, ale jako stabilní přítomnost. Není třeba „řídit“ zážitek. Je třeba ho přijmout.
- Prostor - tichý, bez přerušení, s možností pohybu, pláčení, křiku. Někdy se klienti „převrací“ na zem, někdy se chvějí jako listy. Všechno je přípustné.
- Příprava a následná integrace - před zážitkem se klientovi vysvětlí, co se může stát. Po něm se spolu prochází, co se stalo, bez posouzení. Co se cítilo? Co se objevilo? Co se změnilo?
Nikdo neříká: „Toto je duchovní zkušenost, takže je to pravda.“ Ale říká se: „Toto je tvoje zkušenost. A ona má význam.“
Proč je to kontroverzní?
Transpersonální psychoterapie je jedním z nejvíce kritizovaných směrů v psychologii. Český klub skeptiků Sisyfos udělil Stanislavu Grofovi dvakrát cenu „Bludný balvan“ za pseudovědeckou činnost. Někteří odborníci tvrdí, že „předchozí životy“ nebo „komunikace s Bohem“ nejsou reálné - jsou jen produkty mozku v změněném stavu.
Ale zde je důležité rozlišit: transpersonální terapeut neříká, že člověk skutečně žil jako faraon v 1500 př. n. l. On říká: „Představa, že jsi byl faraon, se objevila. A tato představa tě změnila. Co se stalo s tvým vztahem k moci, ke smrti, ke svému tělu?“
Nejde o historickou pravdu. Nejde o náboženskou pravdu. Jde o psychologickou pravdu. A ta je silná. Lidé, kteří prožili tyto zážitky, často mění svůj život. Ztrácejí strach ze smrti. Přestávají se snažit „být někým“. Najdou klid. A to není malá věc.
Co se děje dnes?
V posledních letech se věda začíná vrátit k těmto otázkám. V roce 2020 schválila americká FDA psilocybin - aktivní látku z houbiček - jako „breakthrough therapy“ pro léčbu odolné depresivní poruchy. Výzkumy z Univerzity v John Hopkins ukazují, že jedna dávka psilocybinu může trvale změnit vztah člověka k sobě samotnému a k životu.
To není náhoda. Psilocybin a holotropní dýchání fungují na podobných úrovních. Oba otevírají dveře k těmto hlubokým stavům. A oba ukazují, že lidská psychika je mnohem komplexnější, než se dříve věřilo.
V Česku transpersonální terapie zůstává na okraji oficiální praxe. Není součástí zdravotních pojištění. Nejsou tam školy, které ji oficiálně učí. Ale existují praktikující terapeuti, skupiny, semináře. A lidé, kteří tam přicházejí - často po letech únavy z klasické terapie - říkají: „Nikdy jsem se necítil tak celý.“
Je to pro tebe?
Není to terapie pro každého. Pokud máš těžkou psychózu, epilepsii, nebo nedávno měl srdeční záchvat - holotropní dýchání nebo jiné techniky mohou být rizikové. Je třeba konzultovat s lékařem.
Ale pokud jsi:
- vyčerpaný z „všeho normálního“
- ztratil smysl života, ale nechceš jen „přemýšlet o tom lépe“
- často cítíš, že něco v tobě chybí, ale nevíš co
- zažil jsi hlubokou ztrátu, traumata, nebo duševní krizi, která se nechce zahojit
…pak může být transpersonální přístup tím, co ti chybí. Ne proto, že je „magický“. Ale protože přiznává, že lidská duše potřebuje více než jen analýzu. Potřebuje zkušenost. Potřebuje spojení. Potřebuje překročit hranice - a najít se znovu.
Co se stane po zážitku?
Není to „končíš a jdeš domů“. Je to začátek. Zážitek je jen první krok. Integrace je ten druhý - a ten je důležitější.
Integrace znamená:
- psát deník o tom, co jsi zažil
- rozhovor s terapeutem, který ti pomůže najít smysl, než aby ti řekl, co znamená
- umělecký výraz - kreslení, pohyb, hudba
- čas - často se změny objeví až po týdnech
Někdo začne víc mluvit o smrti, ale už ne strašlivě. Někdo přestane být agresivní. Někdo se začne zajímat o přírodu. Někdo se rozhodne změnit práci. To všechno není „náhoda“. Je to důsledek toho, že se člověk setkal s něčím větším než jeho ego - a to se nemůže nechat bez stopy.