Stojíte před kresbou, kterou jste udělali, a cítíte, že to není „dost dobré“. Že to nevypadá jako umění. Že to nemá smysl. Ale právě to, co se vám zdá špatné, je ten největší klíč. Arteterapie neřeší, jestli je obrázek krásný. Řeší, co vám říká.
Co je arteterapie skutečně?
Arteterapie není umělecká výuka. Není to kurz, kde se učíte malovat jako Picasso. Je to léčebný proces, kde výtvarné tvorby - kresba, malba, modelování z hlíny, koláže - slouží jako jazyk, kterým můžete říct to, co slova nezvládají. Česká arteterapeutická asociace to definuje jako léčebný postup, který využívá výtvarný projev k poznání a změně lidské psychiky. Nejde o výsledek. Jde o proces. O to, co se děje, když ruka pohybuje tužkou, štětcem nebo hlínou.
Termín pochází ze spojení latinského art (umění) a řeckého terapon (služebník, průvodce). Arteterapeut není umělec, který vás učí, jak kreslit. Je to průvodce, který vás vede k tomu, abyste slyšeli to, co vaše ruce říkají, aniž byste museli slova hledat.
Proč to funguje, když slova selhávají?
Představte si, že jste přežili něco, co nemůžete říct. Něco, co vás děsí, když na to pomyslíte. Něco, co se skrývá pod hladinou vědomí. Slova jsou příliš přímá. Příliš náročná. Vědomí se brání. Ale kresba? Malba? Hlína? To je jiné. To neptá. To nežádá vysvětlení. Prostě se objeví.
U pacientů s posttraumatickou stresovou poruchou se často objevují obrázky s tmavými kruhy, roztrženými čárami, nebo tichými, prázdnými prostory. Tyto prvky nejsou náhodné. Jsou výpovědí. A když je arteterapeut, který ví, jak číst tyto signály, pomůže klientovi s nimi mluvit, začíná proces zpracování. Výzkumy ukazují, že u lidí, kteří trpí úzkostí nebo depresí, arteterapie snižuje příznaky o 40-60 % během 3-6 měsíců - ne proto, že se vytvořil „krásný obraz“, ale protože se vědomí začalo uvolňovat.
Co se děje během sezení?
Typické sezení trvá 60 až 90 minut. Nejprve je prostor připraven - papír, barvy, hlína, nůžky, lepidlo. Nic není zakázané. Nic není „správné“. Klient si vybere, co ho bude bavit. Někdo začne kreslit kruhy. Někdo zničí papír. Někdo se prostě jen sedne a dívá se na barvy.
Poté následuje fáze tvorby - obvykle 30 až 45 minut. Neexistuje časový limit. Neexistuje cíl. Jen proces. Pak přijde reflexe. Arteterapeut se neptá: „Co to znamená?“ Ptá se: „Co se stalo, když jsi to dělal?“ „Co jsi cítil, když jsi vybíral barvu?“ „Co by se stalo, kdyby ten obraz mluvil?“
Tady není interpretace zhora. Není to „já ti řeknu, co to znamená“. Je to společné hledání. Klient si sám vytváří význam. A to je ta síla. To, co se naučíte v arteterapii, není umění. Je to sebeznalost.
Kdo to může využít?
Arteterapie není jen pro „duševně nemocné“. Je pro každého, kdo má vnitřní hlučnost, kterou neumí uklidnit. Pro děti, které neumí říct, že je to strašně špatné ve škole. Pro dospělé, kteří se cítí ztracení po rozvodu. Pro starší lidi, kteří ztrácejí slova, ale ještě mají ruce. Pro lidi s autismem, kteří komunikují jinak. Pro ty, kdo se bojí psychoterapie, protože se obávají, že budou muset o všem mluvit.
V České republice se arteterapie používá hlavně v psychiatrii, dětské psychologii, gerontologii a při léčbě závislostí. V posledních letech se objevuje i ve školách a při prevenci - například u dětí, které prožily násilí nebo ztrátu. Růst poptávky je odhadován na 15-20 % ročně. A to nejen proto, že funguje, ale protože lidé chtějí jiný způsob, jak se k sobě dostat.
Co se děje s tím, co vytvoříte?
Nezničíte to. Neukládáte to do skříně. Necháváte to u terapeuta. Ale necháváte ho tam, kde je - v prostoru terapie. Každý výtvor je součástí vaší cesty. Někdy ho přečtete znovu za měsíc. Někdy ho zapomenete. Někdy se z něj stane náhodný obrázek, který vás překvapí - a pak si uvědomíte, že jste to už překonali.
Neexistuje „dobrá“ kresba. Neexistuje „špatná“. Existuje jen to, co vás v tom okamžiku přivedlo. A to je dostatek.
Co potřebujete, abyste začali?
Nic. Nejsou potřeba štětce, barvy nebo umělecký talent. Potřebujete jen ochotu. Ochotu se nechat vést. Ochotu neříkat „to je špatné“. Ochotu se nechat překvapit.
Arteterapie se nekoná v galerii. Koná se v tichém místě, kde je místo na papír, kde se můžete nechat být. Můžete začít doma - s čistým listem, tužkou a tichým okamžikem. Ale pokud chcete, aby to bylo terapeutické, potřebujete terapeuta. Ne proto, že byste potřebovali někoho, kdo vás „napraví“. Ale protože potřebujete někoho, kdo vás nevyhodnotí. Kdo vás neřekne: „To není krásné.“ Kdo vás jen poslechne - skrze kresbu.
Co je jiného na arteterapii oproti jiným terapiím?
Ve verbální psychoterapii se hledá význam ve slovech. Ve arteterapii se hledá význam ve znameních - ve skvrně, v čáře, ve stínu. V jednom případě se mluví o úzkosti. V druhém se kreslí černá koule, která se rozpadá. A pak se z ní začnou rodit křídla. To není metafora. To je proces. A proces, který se odehrává bez slov, může být hlubší než tisíce řečí.
Arteterapie neřeší problémy přímo. Řeší, proč je problém tam vůbec. A to je rozdíl.
Kdo je arteterapeut?
Arteterapeut není umělec a není psycholog. Je obojí. Musí mít vzdělání v psychoterapii a zároveň praktické zkušenosti s uměleckými technikami. V České republice se vzdělávání trvá 2-3 roky po základním vzdělání v psychologii, pedagogice nebo umění. Celkem je v zemi odhadem 50-70 certifikovaných arteterapeutů. Je to malý počet. Ale roste.
Největší výzva? Chybí standardizace. Někdo se ozývá jako arteterapeut, aniž by měl kvalifikaci. To je riziko. Proto je důležité hledat členy České arteterapeutické asociace nebo Mezinárodní asociace uměleckých terapií (MAUT). Ti mají přesně stanovené standardy. A vědí, jak bezpečně vést proces, když se výtvory začnou stávat silnými - když se obrázky začnou měnit, když se objeví náhlé emoce, když se kresby stávají příběhem.
Co se děje dnes a co bude zítra?
V roce 2022 byla na Univerzitě Karlově zahájena první akreditovaná magisterská specializace v arteterapii. To je významný krok. Znamená, že se obor uznává jako věda, ne jako „zábava“. Výzkumy ukazují, že arteterapie je efektivní při práci s traumatem, úzkostí, depresemi a poruchami příjmu potravy. Její síla je v tom, že nevyžaduje, abyste byli „dobrý“.
První experimenty s digitálními nástroji a virtuální realitou už začínají. Ale většina terapeutů stále preferuje papír, barvy a hlínu. Protože to, co je skutečné, je to, co se dotýká. Co se mění v rukou. Co se objeví ve stínu, který jste nečekali.
Ve výhledu na pět let se očekává, že arteterapie bude součástí školních programů. Že děti budou kreslit nejen pro radost, ale pro poznání svých emocí. Že se bude používat i v prevenci - nejen v léčbě. A to je největší naděje. Ne že se všichni stanou umělci. Ale že se naučíme, že každý má pravdu - i když ji vyjádří jen čárou na papíře.
Co když si myslíte, že nejste „umělecky talentovaný“?
Ten předsudek je největší překážkou. A je úplně nesmyslný. Arteterapie neřeší, jestli jste Picasso. Řeší, jestli jste vy. A vy jste vždycky dostatečně talentovaný, když se necháte vést. Když se nebojíte, že to bude „špatné“. Když se necháte překvapit.
Nejčastější výsledek? Lidé říkají: „Nevěděl jsem, že to můžu cítit.“
Nejčastější otázka? „Co jsem to udělal?“
Odpověď? Nic. Prostě jste byl. A to je dostatek.