When you think about motivace v terapii, schopnost začít pracovat na svých problémech, i když je to těžké a bolestivé. Also known as vnitřní připravenost ke změně, it is not about being ready from day one — it’s about slowly finding your way there, even when you’re stuck, tired, or afraid. Mnoho lidí si myslí, že terapie začíná tím, že řeknete: „Chci se zlepšit.“ Ale ve skutečnosti to často začíná tím, že řeknete: „Nevím, jestli to stojí za to.“ A to je v pořádku.
Největší překážkou není chybějící znalosti nebo špatný terapeut — je to odpor v terapii, vnitřní odpor proti změně, který vzniká, když se bojíte, že změna znamená ztrátu části sebe sama. Když jste dlouho žili s úzkostí, trauma nebo depresí, vaše mozek se naučil, že tyto stavy jsou „bezpečné“. I když jsou nešťastné, znáte je. A změna? To zní jako neznámá země, kde nemáte mapu. Proto se někdo v terapii zadrhne, přeruší sezení nebo řekne: „Nic se nezměnilo.“ Ale změna nezačíná velkým skokem — začíná malým přiznáním: „Tady je to špatné, ale nevím, jak to změnit.“
Terapie není o tom, aby vás někdo přesvědčil, že máte pravdu. Je to o tom, aby vás někdo nechal být tím, co jste — a zároveň vás jemně vedl k otázce: „Co by se stalo, kdybyste to zkusili jinak?“ změna chování, není výsledek náhodného rozhodnutí — je výsledkem opakovaných, malých kroků, které se postupně sčítají. Někdo se v terapii nechce zlepšit, protože si myslí, že pokud přestane být smutný, přestane být „pravý“. Nebo že když přestane být naštvaný, nikdo ho nebudeme milovat. Tyto představy se v terapii nesnaží odstranit — snaží se je pochopit.
Co se stane, když se někdo nechce zlepšovat? Nic se nestane — a to je přesně bod, kde terapie začíná. Nejde o to, abyste byli motivovaní. Jde o to, abyste byli přítomní. I když jen na pět minut. I když jen řeknete: „Dnes to nejde.“ I když jen pláčete. To je motivace. Ne v podobě ohňostrojů, ale v podobě malého, neviditelného kroku — krok, který nevidíte, ale který se děje.
V této sbírce článků najdete příběhy, které ukazují, jak se lidé dostali z místa, kde se cítili ztracení, do místa, kde začali věřit, že změna je možná. Někteří se vrátili z odporu, jiní z únavy, třetí z toho, že prostě už neměli sílu dál klamat sebe sama. Každý příběh je jiný. Ale všechny mají jedno společné: nezačaly tím, že byli připravení. Začaly tím, že se rozhodly nechat někoho slyšet — i když nevěděly, co říct.
Motivace v terapii není statická - kolísá. Základem prevence vynechávání sezení je pevný terapeutický vztah, malé kroky, jasné cíle a pravidelné sledování pokroku. Terapie funguje, když klient cítí, že to má smysl - i v těžkých chvílích.