Jak pracovat s motivací v průběhu terapie: Prevence vynechávání sezení

Nejčastější důvod, proč lidé přeruší terapii, není absence problému. Je to motivace. Ne že by se někdo náhle rozhodl, že už to nepotřebuje. Obvykle se to děje pomalu - první sezení se vynechá, pak další, pak přijde nějaký důvod: „Bylo to moc těžké“, „Nevím, jestli to má smysl“, „Zase jsem to zvládl sám“… A pak už se nevrátí. Motivace není něco, co máš nebo nemáš. Je to jako oheň - potřebuje palivo, vzduch a pravidelné podávání. Když ho zanedbáš, zhasne.

Motivace není statická - kolísá jako teplota

Mnoho lidí si myslí, že když začneš terapii, tak máš motivaci „na plný plyn“ a od té doby jenom pokračuješ. To je iluze. Motivace je jako vlna - někdy je vysoká, někdy klesá. Někdy se v ní objeví příval, když něco zaznamenáš - třeba že jsi se poprvé odvážil říct „mám strach“ - a pak přijde klid, kdy se všechno zdá být stejné jako předtím. A právě v těch klidných fázích se většina lidí vzdává.

Terapeut, který si myslí, že jeho úloha je jen „pomoci“ v chvíli, kdy klient je motivovaný, dělá chybu. Jeho pravá práce začíná právě tehdy, když klient přestává cítit, že to má smysl. Když se objeví pochybnosti, když se někdo nechce dostavit, když začne mluvit o tom, že „to nepomůže“ - to není známka selhání. To je signál, že je čas přizpůsobit přístup.

Terapeutický vztah je základ - ne jen „příjemná hovorka“

Největší chybou je přehlížet, jak moc záleží na tom, jak se klient cítí vůči terapeutovi. Nejde o to, jestli je terapeut sympatický. Jde o to, jestli klient věří, že ho terapeut skutečně chápe, i když se snaží vyhnout tématu, nebo když se chová agresivně, nebo když se prostě nechce dostavit.

Když klient necítí bezpečí, neotváří se. A když se neotváří, nemůže se změnit. To platí obzvláště u lidí s traumaty. Mnozí mladiství, kteří přicházejí do terapie, nejdřív popírají, že něco mají. Až po několika sezeních, když se cítí bezpečně, začnou mluvit o tom, co je skutečně bolelo. Pokud terapeut v této fázi ztratí trpělivost, klient se zavře - a nevrátí se.

Terapeutický vztah není doplněk. Je to základ. Bez něj se žádná technika, žádná cvičení ani žádné „motivační rozhovory“ nestihnou.

Práce s myšlenkami, které ti říkají „nech to“

Každý, kdo se snaží něco změnit, má v hlavě hlas, který říká: „Proč bys to dělal? To ti nepomůže.“ Tento hlas není „špatný“. Je to jen reflex na strach. Strach ze změny. Strach, že se to nevyplatí. Strach, že se to zase zhroutí.

Terapeut by neměl s tímto hlasem bojovat. Měl by ho naučit klienta poslouchat - a pak se ho zeptat: „Co by se stalo, kdyby sis toho nevšímal?“ Nebo: „Když se ti tohle říká, co se v těle stane?“

Je to jako když se snažíš přestat kouřit. Nejsi proti cigaretám. Jsi proti tomu, jak ti říkají: „Jen jedna, to ti neublíží.“ Když se naučíš rozpoznat ten hlas, můžeš ho přesunout z pozice „příkazu“ na pozici „poznámky“. A to je rozdíl mezi vynecháním sezení a pokračováním.

Malé kroky, malé odměny - a dopamin, který ti pomáhá

Možná jsi slyšel, že dopamin je „molekula štěstí“. Ve skutečnosti je to „molekula očekávání“. Když se tělo připravuje na nějakou odměnu - třeba na to, že po sezení se podíváš na film - vypouští dopamin. A to je to, co drží motivaci pohyblivou.

Ve terapii to znamená: nečekat na velkou změnu. Hledat malé výhry. „Dnes jsem se dostavil.“ „Dnes jsem řekl, že mi to dělá starosti.“ „Dnes jsem se nezlobil na rodiče.“ Tyto chvíle se nemají přehlížet. Terapeut by měl pomáhat klientovi je zaznamenávat - třeba jednoduše v poznámkách nebo v deníku.

Už jenom to, že klient ví, že se na konci sezení podívá na nějaký krátký film, který má rád, nebo si dělá kávu, kterou si opravdu užívá, může zvýšit pravděpodobnost, že přijde příště. To není manipulace. Je to neurobiologický fakt.

Struktura a jasnost - když víš, kam jdeš, nevzdáváš se

Mnoho lidí opouští terapii, protože neví, co se od ní očekává. „Myslel jsem, že za tři týdny budu šťastný.“ „Myslel jsem, že mi terapeut řekne, co mám dělat.“

Realita je jiná. Změna je proces. Může trvat měsíce. Možná roky. A nejde o to, že někdo „vylečí“ - jde o to, že se naučíš lépe přežívat. Pokud klient neví, že to bude těžké, že budou období, kdy se bude cítit hůř, než když začal - tak se zklame. A když se zklame, přestane chodit.

Terapeut by měl na začátku jasně říct: „Budeš se cítit hůř, než když jsi přišel. To je normální. Neznamená to, že to nefunguje. Znamená to, že se pohybuješ do hloubky.“

Taky by měl pomoci stanovit konkrétní, měřitelné cíle: „Chci mít méně záchvatů úzkosti, když jsem v práci.“ „Chci umět říct „ne“ bez pocitu viny.“ Tyto cíle se pak průběžně kontrolují. A když se něco nezdaří - neříká se „selhání“. Říká se: „To je signál. Co jsme mohli přehlížet?“

Sociální podpora - nejsi sám

Jedna z nejúčinnějších věcí, které můžeš udělat pro udržení motivace, je spojit se s lidmi, kteří procházejí podobnou cestou. Není to o tom, že by se lidé měli „vzájemně léčit“. Je to o tom, že se někdo řekne: „Já taky to prožívám.“

Skupinové terapie, podpůrné skupiny, nebo dokonce jen jednoduchá komunikace s někým, kdo má stejný cíl - to všechno funguje jako ochranný štít. Když se někdo rozhodne vynechat sezení, ale ví, že jeho spolužák z kroužku to dnes udělal - má větší šanci, že to i on zkusí.

Nejde o to, aby byl klient „náhradní rodina“. Jde o to, aby věděl, že nejsou jen on s tím problémem. A to je silnější motivace než jakákoliv technika.

Praktické nástroje - co funguje v praxi

• Kognitivně-behaviorální terapie (KBT): Pomáhá klientovi identifikovat myšlenky, které ho drží v pasti, a vymýšlet alternativy. Například: „Nikdy to nezvládnu“ → „Někdy to zvládnu, i když to nebude dokonalé.“
• Dialekticko-behaviorální terapie (DBT): Učí lidem, jak se uklidnit, když jsou emocionálně přetížení. Velmi užitečné pro ty, kteří se vyhýbají sezením kvůli přílišným emocím.
• Monitorování motivace: Každý týden se klient a terapeut společně zeptají: „Na škále 1-10, jak moc jsi motivovaný k tomu, abys pokračoval?“ A proč? Toto měření je jako teploměr - ukazuje, kdy je třeba zasáhnout.
• Vizualizace: „Představ si, že za tři měsíce se probudíš a necítíš ten stres, který tě dnes drží. Co se bude lišit?“ Tato technika aktivuje mozek jako by se to už stalo.
• Spojování příjemného s nepříjemným: „Když dělám domácí úkol z terapie, poslouchám svou oblíbenou hudbu.“ Tím se mozek naučí, že terapie není jen bolest - je to i něco, co ti dává radost.

Proč se to všechno týká mladistvých?

Mladiství nechápou dlouhodobé cíle. Pro ně je dnes důležitější než zítra. A to je v pořádku. To je vývojová fáze. Terapeut, který jim říká: „Za půl roku budeš jiný“, se bude setkávat s nevěrou.

Pro ně je důležitější: „Co se stane, když to dnes uděláš?“ „Jak se budeš cítit po sezení?“ „Můžeme si dát pár minut na hraní hry, když to zvládneš?“

Je třeba vytvářet terapii jako zážitek - ne jako povinnost. A to znamená víc pohybu, více kreativity, více humoru. Když mladistvý klient vidí, že terapie je něco, co ho nevyčerpává, ale naopak ho naplňuje - chodí tam s radostí.

Co dělat, když klient přestane docházet?

Někdy se to nestane z náhody. Někdy je to jasný signál. Když klient přestane odpovídat na zprávy, přestane přicházet, neodpovídá na e-maily - neznamená to, že je „neposlušný“. Znamená to, že se cítí ztracený, zklamaný nebo přetížený.

Nejlepší reakce není „proč jsi nešel?“. Je to: „Vím, že to bylo těžké. A vím, že jsi to zkusil. Pokud chceš, můžeme se znovu sejít - bez jakýchkoli očekávání. Jen abychom se podívali, co se děje.“

Největší chybou je považovat vynechání sezení za selhání klienta. Je to selhání systému - systému, který nezvládl přizpůsobit se potřebám klienta v dané chvíli. A to je právě místo, kde terapeut může být skutečně užitečný.

Nejde o to, aby byl klient motivovaný. Jde o to, aby terapie byla motivující.

Motivace není něco, co klient musí mít. Je to něco, co terapeut musí vytvářet - každý den, každé sezení, každou chvíli. Není to o tom, aby klient „zvládl“ změnu. Je to o tom, aby terapie byla místo, kde se cítí bezpečně, vidí pokrok, slyší, že to má smysl - i když se mu to nezdá.

Pokud se ti to zdá jako moc práce - máš pravdu. Je to práce. Ale je to práce, která mění životy. A nejde o to, že někdo „vylečí“. Jde o to, že se někdo naučí žít - a to je větší úspěch, než jakákoliv rychlá změna.