When you skip a therapy session, it’s not laziness — it’s often your brain’s way of saying: vynechávání sezení, proces, kdy klient přeruší terapeutický proces z emocionálního přetížení, strachu nebo nevědomého odporu. Also known as terapeutický odpor, it’s a normal, though rarely discussed, part of healing from PTSD, posttraumatická stresová porucha, která způsobuje únik od bolestivých vzpomínek i od těch, kdo pomáhají s nimi pracovat.
Nejde o to, že jste leniví nebo nechcete být lepší. Jde o to, že vaše tělo si pamatuje, když něco bylo příliš bolestivé. Když terapeut začne dotýkat se starých ran, váš mozek vás přiměje k útěku — a jedním z nejčastějších způsobů útěku je vynechat sezení. Tohle se stává i lidem, kteří se na terapii velmi těší. Někdo vynechá sezení, protože se bojí, že se rozpadne, když se začne plně pustit do emocí. Někdo to dělá, protože si myslí: „Co když to nejde?“ Nebo: „Proč bych to měl dělat, když už to všechno znám?“
Tady je pravda: terapeutický proces, systém, ve kterém člověk postupně přijímá a zpracovává traumata prostřednictvím vztahu s terapeutem nevyžaduje dokonalost. Nevyžaduje, abyste byli přítomní každý týden. Vyžaduje jen jedno: aby jste se vrátili. Ať už to je za týden, za měsíc, nebo za dva. Vynechání sezení není selhání — je to signál. Znamená to, že jste se dotkli něčeho, co je pro vás příliš silné. A to je přesně to, co terapie potřebuje — aby se dotkla toho pravého místa.
Co dělat, když to zase uděláte? Neříkejte si: „Už jsem to zase pokazil.“ Řekněte si: „Co se právě stalo, když jsem se rozhodl nejet?“ Bylo to, že jste se probudili s úzkostí? Měli jste flashbacks? Cítili jste, že se vám nic nechce říkat? Tyto detaily jsou důležitější než to, že jste sezení vynechali. Pokud toto zaznamenáte, můžete to přinést do příštího sezení jako vodítko. Terapeut vás neosudí. Váš terapeut nechce, abyste byli dokonalí. Chce, abyste byli přítomní — i když to znamená přijít a říct: „Poslední týden jsem se vyhýbal všemu.“
Největší chyba, kterou lidé dělají, je zatajovat vynechání. Věří, že to znamená, že nejsou dostatečně silní. Ale skutečná síla je v tom, když se vrátíte — i když jste se cítili jako poražení. Víte, co se stává u lidí, kteří se vracejí po vynechání? Většina z nich říká: „Když jsem se konečně vrátil, všechno se změnilo. Nebylo to tak hrozné, jak jsem si myslel.“
V této sbírce najdete články, které se dotýkají přesně těchto věcí: jak se chováte, když se terapie stává příliš bolestivá, proč některé metody jako EMDR nebo somatická terapie mohou vyvolávat únik, jak se vypořádat s pocitem, že „to nemá smysl“, a proč někdy stačí jen jedno sezení, abyste si uvědomili, že jste na správné cestě. Nejde o to, abyste nevynechávali. Jde o to, abyste pochopili, proč to děláte — a pak se vrátili. To je všechno, co potřebujete. A tohle je místo, kde se to naučíte.
Motivace v terapii není statická - kolísá. Základem prevence vynechávání sezení je pevný terapeutický vztah, malé kroky, jasné cíle a pravidelné sledování pokroku. Terapie funguje, když klient cítí, že to má smysl - i v těžkých chvílích.