Separační úzkost u dětí: Jak funguje psychoterapie a co můžete očekávat

května 2, 2025 publikoval Lizzie Lovell

Většina rodičů si už jako malé děti všimla, že jejich malý bříško se trápí, když se od nich oddělí. Separační úzkost je psychický stav charakterizovaný nadměrným strachem z odloučení od pečovatelů, nejčastěji rodičů a může se objevit už před prvním rokem života. Když se však strach nezmenší do útlého věku nebo zasahuje do každodenního fungování dítěte, je potřeba odborná pomoc. V tomto článku se podíváme, jak vypadá psychoterapie separační úzkosti, které metody jsou nejčastěji nasazovány a co může rodič očekávat během léčby.

Jak rozpoznat, že nejde jen o běžný vývojový strach

U dětí od 6 do 12 měsíců je potřeba blízkosti naprosto normální - mají ještě slabě vyvinutý pocit bezpečí. Problém nastává, když:

• Pláč a křik při každém odchodu dosahuje úrovně, která narušuje běžný den (např. během návštěvy lékaře).
• Lpění na rodičích trvá i v předschozím nebo školním věku a brání dítěti být ve třídě.
• Úzkost přetrvává minimálně 4 týdny a výrazně omezuje sociální, vzdělávací nebo rodinný život.

Odhaduje se, že až 10 % dětí zažije výraznější úzkost, ale kolem 4 % se vyvine do separační úzkostné poruchy, která vyžaduje diagnostiku a terapeutický zásah.

Kořeny úzkosti - co ji může spouštět?

Existuje několik spouštěčů, které se často skládají z genetické a environmentální složky. Genetické predispozice mohou zvýšit citlivost na stres, ale hlavní tahouny jsou:

• Rané ztráty - úmrtí blízkého příbuzného, hospitalizace.
• Rozvod nebo časté konflikty v rodině.
• Extrémně ochranářské rodičovství (přílišná rezistence k samostatnosti) nebo naopak nedostatečná péče.
• Stresové události v širším sociálním prostředí - stěhování, změna školky.

Klíčovým faktorem je, jak dítě subjektivně vnímá danou situaci a jaká je kvalita rodinného zázemí. Bez podpory a stabilního prostředí se úzkost může rychle rozrost.

Psychoterapeutické přístupy - co je k dispozici?

Nejčastěji se u dětí používá kombinace dvou základních směrů:

• Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) - zaměřuje se na změnu myšlenkových vzorců a postupné vystavování dítěte situacím, které vyvolávají úzkost.
• Dynamická psychoterapie - pomáhá dítěti porozumět skrytým emocím a vztahovým vzorcům, které se projevují při separaci.

Obě metody jsou často doplněny Rodinnou terapií, kde se pracuje s rodiči, aby získali nástroje pro podporu dítěte a zároveň snížili svůj vlastní stres. V praxi se doporučuje minimální délka 2-3 měsíce podpůrné terapie, přičemž KBT se stává hlavním pilířem, pokud mírnější přístupy nezabírají.

Co můžete očekávat během KBT sezení

KBT u dětí probíhá v kratších, hravých sezeních, kde terapeut používá:

1. Herní techniky - např. hraní rolí „odchod a příchod“ s plyšáky.
2. Postupná expozice - dítě nejprve zůstane v místnosti 5 min, pak se prodlužuje do 20 min, vždy s podporou rodičů.
3. Relaxaci a dýchací cvičení - jednoduché dechové techniky, které dítě používá, když cítí úzkost.
4. Domácí úkoly - rodiče zaznamenávají, jak dlouho dítě zvládne být samostatně, a chválí každý pokrok.

Terapeut také poskytuje feedback rodičům - co funguje, co ne, a jak upravit komunikaci tak, aby dítě mělo pocit bezpečí.

Jak zapojit další odborníky

Komplexní přístup často vyžaduje spolupráci s:

• Pediatrem - zajišťuje, že fyzické zdraví není příčinou úzkosti (např. bolesti břicha).
• Školním psychologem - pomáhá nastavit úpravy ve škole (např. kratší rozloučení, přístupná učebna).
• Speciálním pedagogem - pokud úzkost ovlivňuje školní výkon.

V těžších případech, kdy úzkost zůstává silná i po několika měsících terapie, může lékař zvážit krátkodobé nasazení psychofarmakologie (např. selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu). Musí však být pevně propojená s psychoterapií, protože lék sám o sobě nepřetvoří chování dítěte.

Porovnání nejčastějších terapeutických přístupů

Praktické tipy pro rodiče během terapie

Terapeut často dává konkrétní úkoly, ale rodiče mohou podpořit pokrok i mimo sezení:

• Stabilní rozloučení - každé rozloučení by mělo mít stejný rytmus (rozloučná slova, objetí, odchod).
• Chvála za každý malý krok - i pět minut samostatnosti je úspěch, který stojí za pochvalu.
• Vytvořte bezpečný „únikový“ prostor - např. úzkostná deka nebo oblíbená hračka, kterou dítě bere s sebou.
• Udržujte denní rutinu - předvídatelnost snižuje úzkost.
• Omezte nadměrnou informovanost - přílišné ptaní "Co se stane, když odejdu?" může úzkost zesílit.

Je také dobré mít po ruce „krizový plán“, kdy rodič ví, jak reagovat, pokud dítě zareaguje silným pláčem. Například: klidně vstoupit a objímat, ale ne prodlužovat rozloučení nadměrně.

Kdy je čas vyhledat odbornou pomoc

Pokud po čtyřech týdnech úzkost:

• Brání dítěti chodit do školky nebo školy,
• Vede k fyzickým symptomům (bolesti hlavy, nevolnost),
• Rodiče nevidí žádné zlepšení i po změně přístupu,
• Rozsah úzkosti zasahuje i do rodinného života (např. neustálé stížnosti na „nesnáším být sama"),

pak by měl být naplánovaný první krok konzultace s dětským psychologem. Dřívější zásah totiž zvyšuje šanci na úplné překonání úzkosti a minimalizuje riziko dlouhodobých dopadů na školní úspěch.

Budoucí vývoj a co očekávat po ukončení terapie

Většina dětí, které podstoupí adekvátní psychoterapii, se během jednoho až dvou let vrátí k normálnímu fungování. Důležité je udržet:

• Pravidelný kontakt s terapeutem během přechodného období (např. jednou za měsíc).
• Pokračující rodičovské strategie, které posilují pocit bezpečí.
• Monitoring v školním prostředí - učitelé by měli být informováni o úspěšné terapii, aby mohli podpořit dítě v případných recidivách.

Pokud se úzkost po ukončení terapie znovu objeví, není to selhání - spíše signál, že se změnily podmínky (např. stěhování). V takovém případě stačí krátký „přezkum“ a případná úprava plánu.

separační úzkost psychoterapie dětí kognitivně-behaviorální terapie rodinná terapie dětská úzkostná porucha