Psychoterapie není rychlý fix. Není to, když přijdeš, řekneš, co tě trápí, a odjedeš s návodem, jak to vyřešit. Je to cesta - dlouhá, někdy bolestivá, ale často i osvobozující. A jak každá cesta, má své fáze. Každá z nich má svůj účel, svůj tempa a své překážky. Pokud jsi se rozhodl pro psychoterapii, nebo jen přemýšlíš, co tě čeká, tady je přehled krok za krokem - od prvního setkání až po poslední sezení.
První setkání: Když se všechno začíná
První sezení je často nejtěžší. Mnozí klienti přicházejí třesoucí se, s příšerným pocitem v břiše, nebo dokonce v slzách. To je normální. Není to známka slabosti. Je to známka toho, že se něco děje. Něco, co jsi dlouho držel uvnitř. Terapeut tady neřeší problém. Neříká: „Tohle ti doporučuji.“ Neříká: „To je špatně.“ Jde o to, aby vytvořil prostor, kde můžeš být přesně takový, jaký jsi. Bez hodnocení. Bez soudů. Bez potřeby vypadat silně. To je základ - bezpodmínečné přijetí. Jak říká MUDr. Kateřina Faixová, jen když se můžeš setkat se všemi svými pocity - i těmi nejtemnějšími - můžeš začít měnit. Na prvním setkání se běžně projde i praktické: kolik stojí sezení, jak často se budeme scházet (obvykle jednou týdně), jak se ruší schůzky, jak dlouho se terapie obvykle táhne. Ale hlavní věc je jiná: zjistit, zda mezi tebou a terapeutem vznikne důvěra. Pokud se cítíš jako „předmět“ nebo „případ“, nejspíš to není ten správný terapeut.Indukce: Vytváření bezpečného prostoru
Prvních pár sezení je vlastně přípravou. Není to „práce“ ve smyslu řešení problémů. Je to příprava na práci. Terapeut ti pomáhá pochopit, co tě vlastně trápí - ne jen co říkáš, ale co mlčíš. Co se ti stalo? Když jsi to poprvé cítil? Kdo ti řekl, že to nemůžeš mít? Kdo ti řekl, že to nemůžeš říct? Tady se objevuje první hluboká změna. Klienti často říkají: „Nechal jsem to být, protože jsem si myslel, že to nikdo nepochopí.“ Nebo: „Myslel jsem, že to je normální.“ Terapeut ti ukazuje: „To není normální. To je bolest, kterou jsi ukrýval.“ V českém kontextu trvá tato fáze obvykle 4-6 sezení. Ale u klientů s komplexním traumatem to může trvat 3-4 měsíce. Moderní trauma-informed přístupy to přiznávají: bezpečný prostor se nevytvoří za pár týdnů. Vyžaduje čas, opakování, stabilitu.Střední fáze: Když začíná skutečná práce
Tady je jádro terapie. Tady se děje většina změn. Tady se začínáte učit, jak se vypořádat s tím, co jste dlouho potlačovali. Někdy se to projevuje jako smutek. Někdy jako vztek. Někdy jako strach, že „tohle se mi znovu stane“. Terapeut tady neřeší tvůj život za tebe. Říká ti: „Co se právě teď děje?“ Když řekneš, že tě trápí šéf, terapeut se neptá: „Co s tím máš dělat?“ Ptá se: „Co se stane v těle, když o něm mluvíš? Co cítíš v hrudi? Co ti přijde na mysl?“ To je ten rozdíl. Psychoterapie není o tom, jak se vyhnout bolesti. Je o tom, jak se s ní naučit žít. Klienti často říkají: „V prvním měsíci jsem čekal, že mi někdo řekne, co mám dělat. Pak jsem pochopil, že jde o to, abych se naučil slyšet sám sebe.“ Tato fáze trvá v průměru 6-12 měsíců. Někdy déle. Někdy kratší. Záleží na tom, jak hluboce se potřebuješ vykopat. A jak často se scházíte. Jednou týdně je standard. Méně než to a změny se nezakotví. Více než to a můžeš se ztratit v emocích.
Transformace: Když se změníš
Carl Gustav Jung nazýval toto stádium „transformace“. To není jen „vylepšení“. To je změna na úrovni identity. Když přestaneš být „člověk, který se bojí odmítnutí“ a začneš být „člověk, který ví, že hodnota nezávisí na tom, co si o něm lidé myslí“. Tohle je ta část, kterou lidé nečekají. Myslí si: „Když budu mít lepší vztahy, budu šťastnější.“ Ale skutečná změna je hlubší. Je to, když přestaneš mít potřebu dokazovat, že jsi dobrý. Když přestaneš být závislý na potvrzení. Když přestaneš mít strach, že když něco řekneš, lidé tě opustí. Tohle se nestane v jednom sezení. Je to proces, který se kumuluje. Když si všimneš, že jsi se v nějaké situaci choval jinak - a nebylo ti to těžké - to je transformace. Když se zastavíš a řekneš: „Tohle je moje reakce, ale nemusí to být moje pravda.“ To je transformace.Ukončení: Nejen konec, ale přechod
Mnozí si myslí, že ukončení terapie je, když už nemáš problémy. To je nesmysl. Ukončení je, když máš nástroje. Když víš, jak se vypořádat, když se něco rozbije. Když víš, že se můžeš smutným, ale neztratíš se. Terapeut tady neříká: „Je to hotové.“ Ptá se: „Co ti pomohlo? Co bys dělal, kdyby se něco zhoršilo? Co bys si řekl, kdyby tě někdo přesvědčoval, že jsi zpátky na začátku?“ Prakticky se to dělá tak, že frekvence sezení postupně klesá. Z týdenních na dvoutýdenní, pak měsíční. To ti dá prostor otestovat nové dovednosti v reálném životě. Bez terapeuta vedle. A když se něco rozbije - to je normální. To není selhání. To je zpětná vazba. A můžeš se vrátit. Výzkum České psychoterapeutické společnosti z roku 2022 ukazuje, že 65 % terapeutů modifikuje délku fází podle klienta. Někdo potřebuje jen 6 měsíců. Někdo 2 roky. A to je v pořádku. Neexistuje „správný“ čas. Jen ten, který ti vyhovuje.
Co se stane po ukončení?
Někteří klienti se vrátí za pár let. Někteří nikdy. Obě možnosti jsou v pořádku. Terapie není „léčba“, která se „vyléčí“. Je to nástroj. Jako nářadí v garáži. Když se ti něco rozbije, vezmeš ho ven. Když ne, necháš ho tam. Některé změny se projeví až po měsících. Například: najdeš si nové kamarády, protože už nechceš být v těch, kde se cítíš „méně“ než ostatní. Nebo přestaneš přijímat práci, která tě vysává, protože už víš, že to nemusíš dělat. To jsou změny, které nevidíš hned. Ale vidí tvoje životy.Co dělat, když se cítíš ztracený?
V průběhu terapie se můžeš cítit hůř než předtím. To není chyba. Je to přirozené. Když začneš přiznávat bolest, kterou jsi dlouho utajoval, je to jako otevřít ránu, která se zacelila jen na povrchu. Můžeš se cítit vyčerpaný, vzteklý, smutný. To není selhání. Je to znamení, že se něco děje. Nemusíš to dělat sám. Řekni terapeutovi: „Teď se cítím hůř.“ On ti neřekne: „To je normální.“ On ti řekne: „Co se právě děje? Co ti to připomíná? Co se v těle stalo, když jsi to řekl?“ A to je všechno. Psychoterapie není o tom, aby ti někdo řekl, jak máš žít. Je o tom, aby ti někdo pomohl slyšet, jak chceš žít ty.Jak dlouho trvá psychoterapie?
Průměrná délka psychoterapie v Česku je 6-12 měsíců při týdenních sezeních. U jednodušších problémů může trvat i jen 3-4 měsíce. U komplexních traumatu, chronických problémů nebo hlubokých vztahových zranění může terapie trvat 2-3 roky. Délka závisí na tom, jak hluboce se potřebuješ vykopat a jak často se scházíte.
Je normální, že se mi během terapie stále hůř?
Ano, je to běžné. Když začneš přiznávat pocity, které jsi dlouho potlačoval, můžeš se cítit zranitelnější, vyčerpanější nebo vzteklejší. To není selhání. Je to znamení, že se něco děje. Terapeut ti pomůže tyto emoce zpracovat, ne je potlačovat. Pokud se ti ale stále hůř a nevidíš žádnou změnu po několika měsících, můžeš s terapeutem přehodnotit přístup.
Můžu si vybrat terapeuta podle toho, jak se s ním cítím?
Ano, a měl bys. Terapie funguje jen tehdy, když mezi tebou a terapeutem vznikne důvěra. Pokud se cítíš hodnocený, zanedbaný nebo nechápeš, co říká, není to tvoje chyba. Je to znamení, že tenhle terapeut není pro tebe. V Česku je možné se na začátku setkat s několika terapeuty, abys zjistil, kdo ti „sedne“.
Co když po ukončení terapie se mi něco znovu rozbije?
To je naprosto normální. Psychoterapie není „léčba“, která se „vyléčí“. Je to nástroj. Když se ti něco znovu rozbije, můžeš se vrátit. Mnoho lidí se vrací za pár let, když se objeví nový výzov - například rozvod, ztráta, změna práce. To není selhání. Je to důkaz, že si pamatuješ, jak používat nástroje, které jsi získal.
Je psychoterapie jen pro lidi s „psychickými chorobami“?
Ne. Psychoterapie není jen pro ty, kdo mají diagnózu. Je pro každého, kdo chce lépe pochopit sebe, své vztahy a své reakce. Mnoho lidí chodí kvůli pocitu prázdnoty, únavy, neschopnosti být blízko, opakujících se vztahů nebo pocitu, že „něco není v pořádku“, ale nevědí co. To je přesně to, pro co psychoterapie existuje.