Komplexní PTSD není jen silnější verze běžné posttraumatické stresové poruchy. Je to jiná nemoc - vzniklá ne z jedné události, ale z let trvajícího zanedbání, násilí nebo emocionálního zneužívání, často už v dětství. Když dítě roste v prostředí, kde se nemůže spolehnout na rodiče, kde je neustále v ohrožení, jeho mozek se přizpůsobí přežití. A toto přizpůsobení se pak přemění v dlouhodobý bolestivý vzor, který přetrvává i v dospělosti - i když už je bezpečné.
Co vlastně komplexní PTSD je?
Komplexní PTSD (C-PTSD) je oficiálně uznána jako samostatná porucha od roku 2022, kdy Světová zdravotnická organizace (WHO) zařadila do ICD-11. To znamená, že už nejde jen o „zlepšenou PTSD“. Je to jiná struktura. Zatímco běžná PTSD vzniká po jedné šokující události - například dopravní nehodě nebo útoku - C-PTSD vzniká v kontextu opakovaného, dlouhodobého zneužívání. Často to jsou děti, které zažily domácí násilí, sexuální zneužívání, nebo byly vystaveny emocionálnímu zanedbání, kde se nezískávala základní bezpečnost ani láskyplná vazba.
Největší rozdíl oproti běžné PTSD je v třech dodatečných příznacích: emoční dysregulace, negativní sebevnímání a vztahové potíže. Lidé s C-PTSD nejen trpí flashbaky a vyhýbáním se, ale cítí, že jsou zákeřní, zničení, bezcenní. Často se cítí jako „špatní“ lidé, kteří si to zasloužili. Pocit viny nebo studu je tak silný, že se mnozí neodváží říct, že potřebují pomoc.
Proč se to často přehlíží?
V České republice je C-PTSD stále málo známá. Mnoho terapeutů a psychiatrů ji nezná, protože v DSM-5 - americkém diagnostickém manuálu, který mnoho českých odborníků stále používá - C-PTSD není uznávána jako samostatná porucha. Místo toho se lidé s komplexním traumatem často diagnostikují jako „porucha osobnosti“, například hranicová porucha. A to je špatně. Není to porucha osobnosti. Je to odpověď mozku na to, že se v dětství nikdy nezískala bezpečná základna.
Proto mnozí pacienti přicházejí k terapeutovi po letech - často po několika neúspěšných pokusech o léčbu - a říkají: „Nikdo mi nevěří, že to bylo tak špatné.“ A když jim řeknou, že to je „jen PTSD“, nebo „to je tvoje osobnost“, cítí se ještě víc osamělí. A to je přesně ten moment, kdy se všechno zhorší.
Co se děje v těle a mozku?
Když dítě trpí opakovaným násilím nebo zanedbáním, jeho mozek se přizpůsobí. Neustále je ve stavu „připravenosti na ohrožení“. Výroba kortizolu a adrenalinu je vysoká, systém „boj nebo útěk“ je vždy zapnutý. To se projevuje fyzicky: bolesti hlavy, závratě, nevysvětlitelné bolesti břicha, srdce, nebo problémy se spánkem. Ale i emocionálně: náhlý hněv, pocit prázdnoty, nebo úplné „vypnutí“ - kdy se člověk cítí jako mimo své tělo, jako by se díval na sebe zvenčí. To se jmenuje disociace. A je to obrana.
Největší problém je vztahový. Když jsi jako dítě naučen, že blízké osoby jsou nebezpečné, jak můžeš dospělý život vytvářet zdravé vztahy? Mnozí lidé s C-PTSD buď hledají násilné partnerství, protože jim to zní „normálně“, nebo se úplně vyhýbají blízkosti, protože se bojí být znovu zraněni. A když se někdo pokusí být laskavý, cítí se podezřele - „co chce? Co je na tom špatné?“
Co pomáhá? Terapie, která funguje
Standardní terapie pro PTSD - například expozice nebo kognitivně-behaviorální terapie - často nestačí. Když člověk neumí sebevědomě říct „to je špatné“, neumí regulovat své emoce a nemá základní pocit bezpečí, tak se mu nejde „připomenout trauma“. Zkusíš ho připomenout, a on se zhroutí - nebo se úplně vypne.
Úspěšná terapie začíná jinde: s bezpečím. Nejprve se musí vytvořit vztah s terapeutem, ve kterém klient necítí, že ho někdo hodnotí, že ho chce „napravit“ nebo „vyčítat“. To je základ. A pak se postupně učí:
- Regulace emocí - jak rozpoznat, co cítí, jak ho uklidnit, když začne být příliš silný. Tělesně orientované metody, jako je somatická terapie nebo polyvagální terapie, pomáhají tělu „přepnout“ z režimu ohrožení.
- Práce s negativním sebevnímáním - jak přeměnit „jsem špatný“ na „měli mě zranit, ale já jsem nevinný“. To je nejtěžší část. Mnozí lidé cítí, že pokud přiznají, že jim někdo ublížil, tak to znamená, že se „vymlouvají“. Ale ne. Je to jen přiznání pravdy.
- Integrace traumatu - až je tělo a emoce stabilní, až se člověk naučil žít bez přetížení, teprve pak se začne pomalu a opatrně zpracovávat vzpomínky. Metody jako EMDR nebo STAIR (Skills Training in Affective and Interpersonal Regulation) jsou v tomto stádiu velmi účinné, ale jen pokud je aplikovány v pravém pořadí.
V Česku je to stále obtížné. Mnoho terapeutů nezná tyto metody. Někteří pacienti cestují do Velké Británie nebo Německa, kde jsou speciální programy pro C-PTSD. V ČR se ale pomalu mění situace. V roce 2024 vyšla diplomová práce, která popisuje, jak lidé s vývojovým traumatem přežívají - a co jim skutečně pomáhá. A to je krok vpřed.
Proč je to důležité?
Když se C-PTSD neuzná, lidé trpí v tichosti. Přicházejí k lékařům s bolestmi břicha, s poruchami spánku, s úzkostí, s sebevražednými myšlenkami - a dostávají léky, které neřeší příčinu. A pak se cítí, že „to s nimi něco je“ - že jsou „příliš citliví“, „nepřiměření“, „nemají sílu“.
Ale to není pravda. Je to odpověď na to, co jim bylo učiněno. A to, že to trvá roky, ne znamená, že je to „neuzdravitelné“. Naopak - když se najde správná terapie, když se najde terapeut, který rozumí, že to není „porucha“, ale přežití - lidé se mohou znovu naučit žít. Naučit se důvěřovat. Naučit se cítit. Naučit se, že nejsou zničení. Že jsou jen zranění. A zraněné věci se dají uzdravit.
Co můžeš udělat, pokud si myslíš, že to máš?
Nejsi sám. A není to tvoje vina. Pokud se v těchto příznacích vidíš:
- Často se cítíš bezcenný, zákeřný nebo zničený
- Neumíš ovládat emoce - náhlý hněv, pláč, nebo úplné „vypnutí“
- Máš problémy s vztahy - buď se ješť bojíš blízkosti, nebo se opakovaně dostáváš do škodlivých vztahů
- Cítíš se jako mimo své tělo - jako bys se díval na sebe zvenčí
- Máš fyzické příznaky bez jasných příčin - bolesti hlavy, břicha, srdce
- Často máš sebevražedné myšlenky, ale nevíš, jak je zastavit
Je čas začít hledat terapeuta, který se zabývá traumatem, ne jen „úzkostí“ nebo „depresemi“. Ptáj se: „Máte zkušenosti s komplexním traumatem?“ „Znáte metody jako STAIR nebo tělesně orientovanou terapii?“ „Rozumíte, že to není porucha osobnosti?“
Neboj se být náročný. Ty jsi už přežil to, co mnozí nevydrží. Nyní je čas, aby někdo pomohl, a ne aby ti řekl, že to máš „jen“ v hlavě. To není v hlavě. To je v těle. V mysli. V srdci. A to se dá uzdravit. Jen potřebuješ správnou cestu.
Co je další krok?
Nejprve: najdi někoho, kdo ti věří. Může to být terapeut, přítel, podpůrná skupina. Nejde o to, aby ti to „vyřešil“. Jde o to, abys nebyl sám. Druhé: neztrácej čas na lidech, kteří ti říkají, že „to je všechno ve tvé hlavě“. To není pravda. To je v těle. V paměti. V tvém životě.
Už víme, že C-PTSD je reálná. Už víme, že se dá léčit. A už víme, že v Česku se to mění. Pomalu. Ale mění se. A ty jsi součástí toho změny - tím, že hledáš odpověď. A to je už velký krok.