Schémová terapie pro poruchy osobnosti: Jak pracovat se schématy a režimy

Schémová terapie není jen další forma psychoterapie. Je to hluboký, strukturovaný přístup, který se zabývá tím, co se skrývá za opakujícími se konflikty ve vztazích, sebekritikou, emocionálními výbuchy a pocitem, že nikdy nejste dostatečně dobrý. Vznikla jako odpověď na to, že tradiční kognitivně-behaviorální terapie často selhává u lidí s chronickými poruchami osobnosti - těch, kteří se cítí ztracení, opuštění, nebo nezvládnutí, i když se jim zdá, že „všechno mají pod kontrolou“.

Co je rané maldaptivní schéma?

Každý z nás si v dětství vybudoval nějaký pohled na svět. Pokud jste vyrůstali v prostředí, kde byla emocionální potřeba ignorována, kde jste byli kritizováni, zanedbáváni nebo příliš kontrolováni, vaše mozek si vytvořil jednoduchou, ale bolestivou pravidla: „Jsem nevážený“, „Lidé mě opustí“, „Musím být dokonalý, abych byl milován“, „Nemůžu důvěřovat nikomu“.

Tyto pohledy se nazývají raná maldaptivní schémata. Nejsou jen myšlenky - jsou to hluboké, emočně nabitá přesvědčení, která ovlivňují, jak vnímáte sebe, druhé a svět. U lidí s hraniční poruchou osobnosti se často objevují schémata jako „opuštění“, „nebezpečí zranění“ nebo „nedostatek sebekontroly“. U těch, kdo trpí úzkostnými poruchami osobnosti, se často vyskytuje schéma „nedostatek autonómie“ - pocit, že jste slabí, bez ochrany, a musíte se držet za ruku někoho silnějšího.

Tyto schémata nezmizí, když dospějete. Zůstávají jako tichý vnitřní hlas, který vás přiměje k opakujícím se chybám: vybíráte si partnera, který vás znevážuje, protože „to je normální“; vyhýbáte se příležitostem, protože „to nepůjde“; nebo se rozzlobíte na každého, kdo se snaží pomoci, protože „to musí mít nějaký podvod“.

Co jsou schéma módy (režimy)?

Schémata jsou trvalá, ale režimy jsou dočasné. Představte si, že vaše osobnost je jako domov s několika místnostmi. Někdy jste v místnosti „zraněného dítěte“ - pláčete, cítíte se bezmocní, potřebujete ochranu. Někdy jste v místnosti „kritického rodiče“ - sebevražedně se kritizujete, říkáte si, že jste „hodně špatní“. Někdy jste v místnosti „odtrženého obránce“ - vypínáte všechny emoce, stáváte se chladnými, nezájmem. A někdy jste v místnosti „výbušného dítěte“ - křičíte, ničíte, odcházíte, protože to už neunesete.

Tyto stavy se nazývají schéma módy - krátkodobé, ale intenzivní stavy, ve kterých se vaše osobnost přepíná. Lidé s hraniční poruchou osobnosti se často přepínají mezi režimem „zraněného dítěte“ a „výbušného dítěte“ - jednu chvíli se cítí jako ničí, druhou chvíli se rozzlobí na celý svět. Ti, kdo trpí obsedantně-kompulzivní poruchou osobnosti, se často přepínají mezi „kritickým rodičem“ a „odtrženým obránce“ - přísně se kritizují a zároveň se odtrhují od emocí.

Problém není v samotných režimech. Problém je, že je nevidíte. Přijde vám to jako „já jsem takový“. Ale ve skutečnosti jste v momentě „v režimu“. A když to poznáte, můžete začít volit.

Co je ohraničené opakované rodičovství?

Tady přichází na scénu jedna z nejunikátnějších částí schémové terapie: limited reparenting - ohraničené opakované rodičovství.

Nejde o to, aby terapeut nahradil vaše rodiče. Nejde o to, aby vás objímal nebo vás chránil. Jde o to, aby terapeut byl ten, kdo vás konečně vidí - ne jako „těžkého pacienta“, ne jako „křiklá holka“, ale jako dítě, které nikdy nedostalo to, co potřebovalo: bezpodmínečnou podporu, jasná hranice, empatii, bezpečí.

Terapeut vás nechá plakat, když potřebujete. Vás nekárá, když se rozzlobíte. Vás neodmítne, když se vzdálíte. A zároveň vás nechává přijít k odpovědnosti - „Nechápu, proč jsi to řekl? To ti nezakazuješ, ale to tě zranilo.“

Tento vztah není náhodný. Je to terapeutický prostor, kde se můžete znovu naučit, jak být v kontaktu s druhými. Kde se můžete naučit, že emoce nejsou nebezpečné, že potřeba pomoci není slabost, a že nejste sami.

Proč to trvá tak dlouho?

Léčba poruchy osobnosti není jako zlomená ruka, která se zahojí za šest týdnů. Je to jako přestavba domu, kde jsou základy poškozené. Nemůžete jen přemalovat stěny. Musíte změnit, jak je postavený celý dům.

Schémová terapie trvá obvykle 1 až 3 roky. Je to proto, že:

• Nejde jen o to „přestat se chovat špatně“. Jde o to změnit, jak se vnímáte.
• Nejde jen o to „přestat mít tyto myšlenky“. Jde o to přestat cítit, že jsou pravdivé.
• Nejde jen o to „naučit se nové dovednosti“. Jde o to získat vnitřní bezpečí, které jste nikdy neměli.

Studie ukazují, že u lidí s hraniční poruchou osobnosti, kteří absolvují 2-3 roky schémové terapie, se výrazně snižuje sebevražedná nálada, počet hospitalizací a potíže ve vztazích. V jedné metaanalýze z roku 2022 bylo prokázáno, že schémová terapie je účinnější než běžná terapie, a to i po ukončení léčby - efekt se neztrácí, ale se zvyšuje.

Je schémová terapie jen pro hraniční poruchu osobnosti?

Ne. I když je nejvíce známá pro hraniční poruchu osobnosti, funguje i u jiných poruch osobnosti - zejména u těch z clusteru C: úzkostné, vyhýbavé a obsedantně-kompulzivní poruchy. Ale také u lidí s chronickou depresí, která neodpovídá na antidepresiva, nebo u těch, kteří trpí opakujícími se poruchami příjmu potravy, ale nemají jen problém s jídlem - mají problém s tím, jak se cítí sami.

Je to transdiagnostický přístup - neřeší jen diagnózu, ale hlubokou strukturu, která stojí za ní. Když změníte základní schémata, změníte i to, jak se projevují různé příznaky. Lidé, kteří dříve podléhali příjmu potravy jako způsobu, jak ovládat svůj svět, po terapii zjistí, že jejich „výbušný režim“ byl vlastně reakcí na pocit, že „nikdo nevidí, jak moc jsem zraněný“.

Co se děje ve skupinové terapii?

Skupinová schémová terapie je neuvěřitelně silná. V terapii se setkáváte s lidmi, kteří se cítí stejně jako vy - a to je první krok k tomu, že už nejste „špatní“. V skupině se můžete naučit, že vaše reakce nejsou „bláznivé“, ale přirozené odpovědi na to, co jste zažili.

Když někdo řekne: „Když mě někdo kritizuje, hned se cítím jako nula“, a vy řeknete: „To já taky“, vznikne mezera. Vnímáte, že nejste sami. A když terapeut řekne: „Když to říkáš, cítíš se jako dítě, které nikdy nebylo oceněno“, a někdo jiný přidá: „Já to cítím stejně, když mám úspěch“ - vzniká spojení, které se v životě jinde nevytvoří.

Skupinová terapie není „levnější verze“. Je to jiný typ léčby. V ní se učíte, jak vypadat ve vztazích, jak reagovat na emoce druhých, jak říct „to mě bolelo“ - bez toho, abyste se cítili jako „nákladní“.

Co není schémová terapie?

Není to „přečíst si knížku a změnit se“. Není to „přestat myslet negativně“. Není to „naučit se techniky uvolnění“. Není to „přijít na to, že jste měli špatné rodiče“ a pak se všechno vyřeší.

Je to práce. Práce s emocemi, které jste dlouho potlačovali. Práce s vztahy, které vás zranily. Práce s tím, že jste si vytvořili celý svět, který vás chránil - ale zároveň vás držel v pasti.

A je to práce, která vyžaduje odvahu. Odvahu přiznat, že jste zranění. Odvahu přiznat, že potřebujete pomoci. Odvahu nechat někoho vidět, jak jste skutečně.

Co můžete čekat, když začnete?

První měsíce jsou těžké. Často se cítíte jako „víc zranění“, než předtím. To je normální. Jako když se otevře rána, kterou jste dlouho zakrývali - bolest je silnější, protože teď je vidět.

Ale pak přijde chvíle, kdy si řeknete: „Tohle jsem nikdy neřekl nikomu.“ A někdo vám odpoví: „Já to taky cítím.“

A pak se jednoho dne probudíte a nebudete se ptát: „Proč jsem tak špatný?“ Ale: „Proč jsem to vůbec myslel?“

To je začátek změny.

Je schémová terapie pro vás?

Pokud:

• Často se cítíte jako „něco špatného“ nebo „nepřijatelného“
• Trpíte opakujícími se vztahovými konflikty, i když „všechno bylo v pořádku“
• Reagujete extrémně na malé věci - křičíte, odcházíte, zavíráte se
• Pocítíte, že život je „příliš těžký“, a nevíte, proč
• Zkoušeli jste jiné terapie, ale nic se nezměnilo

…pak schémová terapie může být tím, co potřebujete.

Není to rychlá cesta. Ale je to cesta, která vás může vést k tomu, abyste konečně přestali být v pasti svého vlastního dětství.