Logoterapie: Jak Viktor Frankl naučil lidi najít smysl života i v nejtěžších chvílích

Logoterapie není jen další forma psychoterapie. Je to přístup, který se ptá na to, co většina lidí stranou: Proč žít? Neptá se, jak se zbavit úzkosti nebo jak změnit chování. Ptá se, co tě drží naživu, když všechno padá.

Viktor E. Frankl, český psychiatr a neurolog, který přežil čtyři nacistické koncentrační tábory, neztratil jen tělo. Ztratil rodiče, manželku, bratra. Ztratil rukopis své knihy o logoterapii, který měl schovaný v saku. A přesto napsal knihu, která se stala jednou z nejčtenějších v historii psychoterapie. A přesto říci životu ano. V této knize nebyl žádný návod, jak se vypořádat s bolestí. Byla tam jen jedna věc: že člověk nemůže být zničen, pokud najde smysl.

Co je logoterapie skutečně?

Logoterapie, což znamená „léčba smyslem“, je třetí vídeňská psychoterapeutická škola. První byla Freudova psychoanalýza, která říká: „Chceš slasti.“ Druhá byla Adlerova individuální psychologie: „Chceš moci.“ Frankl řekl: „Chceš smysl.“

Není to filozofie. Není to náboženství. Je to věda o tom, jak člověk přežívá, když nemá žádnou naději. Frankl pozoroval, že v táborech nejvíce přežívali ti, kdo měli něco, co je drželo - nějaký smysl. Někdo myslel na dítě, které ještě neviděl. Někdo se držel za plán, jak napíše knihu. Někdo si představoval, jak bude mluvit o tom, co viděl. Smysl nebyl jen myšlenka. Byl to záchranný pás.

Logoterapie neříká: „Máš smysl.“ Říká: „Najdi svůj.“ A to je rozdíl. Neexistuje univerzální smysl života. Je to jako klíč - každý má jiný. Tvůj smysl v 25 letech není stejný jako v 55. A to je v pořádku. Frankl říkal: „Není důležité, jaký smysl má život obecně. Důležité je, jaký smysl má tvůj život právě teď.“

Tři cesty k smyslu

Frankl říkal, že smysl najdeš třemi způsoby. A každý z nich můžeš použít i v nejtěžších chvílích.

• Zážitkový smysl - když prožíváš něco krásného. Láska, hudba, příroda, smích dítěte. Nejde o to, abys to měl vždycky. Stačí, když to někdy zažiješ. A pamatuješ si to.
• Tvůrčí smysl - když něco vytváříš. Práce, umění, vzdělávání, péče o někoho. Nejde o to, jestli to někdo ocení. Jde o to, že ty to děláš. A to dělá rozdíl.
• Postojový smysl - když nemůžeš změnit situaci, ale můžeš změnit svůj postoj. Těžká nemoc, ztráta, neprávo. Frankl říkal: „Když nemůžeš změnit okolnosti, změň svůj vztah k nim.“ To není pasivita. To je největší odvaha.

Tyto cesty nejsou jen teorie. Uživatelé logoterapie v Česku popisují, jak je použili. 45letý muž po propuštění z práce začal dobrovolně učit děti z chudých rodin. Nenápadně. Bez reklamy. Jen proto, že si řekl: „Když už nemůžu dělat to, co jsem dělal, udělám něco, co má smysl pro někoho jiného.“

Koperníkovský obrat - když přestaneš být středem vesmíru

Frankl říkal o „koperníkovském obratu“. V minulosti si lidé mysleli, že Země je středem vesmíru. Koperník řekl: „Ne. Slunce je středem.“

Ve psychoterapii jsme věřili, že člověk je středem svého života. Všechno se točí kolem mě, mého štěstí, mého utrpení, mého úspěchu.

Frankl říká: „Změň pohled. Život ti klade otázku. Ne ty životu.“

Neptáš se: „Proč se mi to stalo?“ Ptáš se: „Co od mě život očekává?“

Tohle je klíč. Když přestaneš být středem, začneš vidět, že život tě potřebuje. Třeba jako otec, který se stará o nemocnou matku. Třeba jako učitel, který se nechá vyslechnout. Třeba jako člověk, který někde v těch nejtemnějších chvílích přesto někoho podrží.

Co je „orgán smyslu“?

Frankl věřil, že člověk má vnitřní „orgán smyslu“. Není to náboženství. Není to intuice. Je to něco, co cítíš, když něco správně děláš. Když řekneš pravdu, i když ti to stojí něco. Když se o někoho postaráš, i když to tě stojí čas. Když přijmeš, že něco je špatně, a nepracuješ na tom, aby to vypadalo dobře.

Ten orgán ti neříká, co máš dělat. Říká ti, když to děláš špatně. Když se cítíš prázdně, nevěříš si, nemáš energii - možná jsi se vzdálil od toho, co ti život klade.

Frankl rozlišoval „Smysl“ a „nadsmysl“. Smysl je konkrétní - třeba vychovat dítě. Nadsmysl je širší - třeba věřit, že lidský život má hodnotu. Obě jsou důležité. Bez smyslu se člověk ztrácí. Bez nadsmyslu se ztrácí všichni.

Kdo logoterapie potřebuje?

Logoterapie není jen pro ty, kdo prožívají krajní situace. Je pro každého, kdo se cítí prázdně.

Je to pro muže, který po 25 letech v kanceláři zjistil, že neví, proč to dělá.

Je to pro ženu, která se po rozvodu ptá: „Kdo jsem, když už nejsem manželka?“

Je to pro studenta, který studuje, protože to očekávají, ale neví, proč.

Je to pro staršího člověka, který se bojí, že jeho život už nic neznamená.

Podle Sdružení logoterapeutů a existenciálních analytiků (SLEA) je logoterapie úspěšná při léčbě depresí, úzkostí a existenciální krize. V Česku je dnes 42 certifikovaných logoterapeutů. V roce 2021 byla zařazena do oficiálního kurikula klinické psychologie - a počet studentů, kteří se k ní přihlásili, vzrostl o 37 %.

Největší výhoda? Je univerzální. Můžeš ji použít v koncentračním táboře. Můžeš ji použít v kanceláři. Můžeš ji použít, když ti někdo zemřel. Když ti zůstaneš sám. Když si nevíš rady.

Co není logoterapie?

Neříká ti, co máš dělat. Neříká, že všechno má smysl. Neříká, že utrpení je dobré. Neříká, že všechno má být krásné.

Je to přístup, který říká: „Můžeš mít utrpení. Ale nemusíš mít prázdnost.“

Kritici říkají, že je příliš náročná. Vyžaduje od člověka introspekci. Zralost. Schopnost přijmout odpovědnost. A to pro některé je příliš. Někteří klienti z pražských klinik říkají: „Chci řešení. Ne otázky.“

Ale Frankl by řekl: „Nejsi připravený na řešení, dokud nevíš, co je tvoje otázka.“

Co se děje dnes?

Logoterapie se mění. V roce 2022 začala integrovat s kognitivně-behaviorální terapií. V roce 2023 se začala zkoumat neurobiologická podložka hledání smyslu - v spolupráci s Ústavem biochemie a experimentální medicíny AV ČR.

V Olomouci, kde žiji, se profesor Jiří Čížek zaměřuje na její použití u pacientů v terminálním stádiu. „Když víš, že ti zbývá jen několik měsíců,“ říká, „nechceš léky. Chceš vědět, že tvůj život nebyl zbytečný.“

Logoterapie se stává globální. V Japonsku a Spojených státech roste zájem. Vznikají online kurzy. Vznikají mezinárodní sítě. A všechno to je jen pokračování jedné věci, kterou Frankl začal v táborech: že lidská důstojnost nezávisí na tom, co máš. Závisí na tom, co jsi schopen být.

Co dělat, když se cítíš prázdně?

Nečekáš na nápad. Nečekáš na inspiraci. Nečekáš na to, aby ti někdo řekl, co máš dělat.

Prostě se ptáš: „Co můžu dnes udělat, co má smysl?“

Možná to bude jen to, že zavoláš někomu, koho jsi dlouho neviděl.

Možná to bude, že se podíváš na oblohu a necháš si ji na chvíli.

Možná to bude, že se naučíš něco nového - jen proto, že ti to dává smysl.

Nejsi větší, když najdeš smysl. Jsi jen člověk, který se nevzdal.

Frankl říkal: „Odpověď na otázku ‚Jaký má život smysl?‘ je špatně položená. Správně zní: ‚Jaký smysl chci dát svému životu?‘“

Ty jsi ten, kdo odpovídá.