Můžu při terapii brečet? Proč jsou emoce v ordinaci psychoterapeuta klíčové

Představte si, že sedíte v křesle u terapeuta. Mluvíte o něčem těžkém - o ztrátě, vzteku nebo hlubokém smutku. Najednou se vám zatne hrdlo, oči se naplní vodou a slzy se rozběhnou. V tu chvíli vás přepadne panika: „Já jsem zase začal/a brečet. Je to trapné. Terapeut si asi myslí, že jsem slabý/á.“

Tento strach je naprosto běžný. Mnoho lidí si před první návštěvou psychoterapie je procesem léčby duševních potíží pomocí psychologických metod dělá hlavu tím, jak se má chovat. Čekají, že budou racionální, klidní a analytický. Realita ale vypadá jinak. Odpověď na otázku „Můžu brečet?“ je jednoznačná: Ano. A nejenže můžete, často je to přesně to, co potřebujete.

Proč je pláč signálem pokroku, ne selhání?

Když poprvé přijdeme do ordinace, máme tendenci mluvit o svých problémech jako by se týkaly někoho jiného. Popisujeme fakta, data a události bez citového náboje. V odborné literatuře se tomuto stavu říká flatus vocis, neboli prázdná slova. Je to obranný mechanismus. Tím, že odříkáme bolestivé příběhy jako suchý výčet faktů, chráníme sebe sama před tím, abychom tu bolest skutečně prožili.

Skutečná změna ale nenastává jen tehdy, když něco víme. Nastává až tehdy, když to cítíme. Podle modelu Carla Rogersa, který popisuje stádia terapeutického procesu, klient začíná s distancovaným vyprávěním. Postupem času se však začíná objevovat osobní prožívání. Okamžik, kdy se vám rozpláčete, často signalizuje, že jste prošel/a fází pouhé „zpovědi“ a dostali jste se k jádru věci. Pláč znamená, že vaše obrany povolily a emoce mohly konečně ven.

Není to známka slabosti. Je to důkaz toho, že pracujete. Slzy jsou fyzickým projevem toho, že vaše tělo a mysl se snaží zpracovat něco, co bylo dlouho potlačeno.

Jak reaguje terapeut na váš pláč?

Většina pacientů očekává, že terapeut bude laskavě utírat slzy nebo říkat uklidňující fráze typu „Všechno bude dobré“. To se ve skutečnosti stává zřídka. Profesionální psychoterapeut je specialista vyškolený v diagnostice a léčbě psychických poruch používá jiný nástroj: empatii.

Empatie není soucit. Soucit je pocit lítosti nad druhým. Empatie je schopnost vcítit se do vašich prožitků a dát vám najevo, že vás rozumí. Tento proces se nazývá zrcadlící empatie. Když brečíte, terapeut vás neposuzuje. Naopak, vaše emoce jsou pro něj cenným zdrojem informací. Pomáhají mu pochopit, co se s vámi děje, kde máte uzly a co je potřeba léčit.

Terapeut ví, že „emocionální povodeň“, kterou popsal John Gottman, může komunikaci ničit, pokud není řádně kanalizována. Proto jeho úkolem není zastavit slzy, ale pomoci vám jim porozumět. Jeho role je být stabilním kotvícím bodem, zatímco vy prožíváte bouři.

Propojení těla a mysli: Gestalt přístup

Emoce nejsou jen v hlavě. Jsou uložené i v těle. Pokud jste někdy zažil/a vztek, pravděpodobně jste cítil/a sevřenou čelist nebo stažená ramena. Smutek se může projevit tíhou na hrudníku. Gestalt terapie je směr psychoterapie zaměřený na vědomé prožívání přítomného okamžiku pracuje přímo s těmito propojeními.

Představte si situaci, kdy klient Benovi řekne terapeutovi: „Mám stažená ramena a jsem v rozpacích.“ Terapeut se neptá, proč má ramena stažená, ale zajímá ho, co to pro Bena znamená být v rozpacích. Ben odpoví: „Jako bych se styděl.“ Následná otázka terapeuta: „A co se ještě děje?“ vede k odpovědi: „Dostávám strach, že mne kritizujete.“

V tomto okamžiku se skrytá emoce (strach) vynořila na povrch díky pozornosti k tělesnému pocitu. Pláč může být výsledkem tohoto procesu. Když se dotkneme hlubokého strachu nebo bolesti, tělo reaguje slzami. Terapeut tento proces podporuje tím, že vás vybízí k všímavosti. Nebrání tomu, abyste plakali, ale pomáhá vám zjistit, co ty slzy znamenají.

Fáze terapie, kdy se emoce vynoří

Ne každá terapie začíná pláčem. Závisí to na fázi, ve které se nacházíte. Carl Jung identifikoval čtyři základní stádia: zpověď, vysvětlení, výcvik a transformace. Nejčastěji se emoce, včetně intenzivního pláče, objevují ve fázi zpovědi a následném objasnění.

• Fáze zpovědi: Klient vypráví svůj příběh. Zpočátku může být popis suchý, ale postupně se objevuje emocionální pohnutí. Trpění a utrpení jsou zde nezbytné. Bez nich nemůže nastat skutečné uvolnění.
• Fáze vysvětlení: Spolu s terapeutem hledáte souvislosti. Vidíte, jak minulé zkušenosti ovlivňují současné chování. Tento vhled často přináší silné emoční reakce.
• Fáze výcviku: Učíte se nové způsoby reakce. Emoce mohou stále vznikat, ale máte již více nástrojů, jak s nimi pracovat.
• Fáze transformace: Dochází k trvalé změně osobnosti a pohledu na svět. Emoce jsou integrované, méně destruktivní.

Je důležité si uvědomit, že pokud na prvním sezení brečíte, neznamená to, že je terapie špatná. Naopak, může jít o rychlé uvolnění dlouhodobě tlumených emocí. Pokud naopak brečíte až po měsících, může to znamenat, že jste právě dosáhli hlubších vrstev vašich problémů.

Co dělat, když se bojíte ztratit kontrolu?

Strach ze ztráty kontroly je jeden z největších bariér pro upřímnost v terapii. Máte obavu, že pokud začnete plakat, už se neustavíte, nebo že budete v tom stavu hodiny. Zde je několik praktických tipů, jak se připravit:

1. Dohodněte si signál: Řekněte terapeutovi hned na začátku, že se bojíte pláče. Dohodněte se, že pokud budete chtít pauzu, pozvednete ruku nebo řeknete „stop“. Terapeut tuto žádost vždy respektuje.
2. Mějte při sobě kapesníky: Zní to banálně, ale mít vlastní kapesníky vám dává pocit kontroly. Nemusíte čekat, až vám je terapeut nabídne.
3. Přijměte, že to není divadlo: Nikdo vás nesoudí. Terapeuti vidí pláč denně. Je to pro ně běžná pracovní situace, ne osobní drama.
4. Dejte si čas po sezení: Po intenzivním sezení si naplánujte klidnou aktivitu. Nejezděte ihned za volantem, pokud jste velmi rozrušení. Pijte vodu, projděte se.

Často se stává, že po vyplácení následuje pocit lehkosti. Jako byste vydechli po dlouhém držení dechu. Tento pocit úlevy je jedním z hlavních terapeutických efektů.

Kdy je pláč problematický?

Ačkoli je pláč obecně prospěšný, existují situace, kdy může být indikací, že je třeba změnit přístup. Pokud pláčujete na každém sezení bez výjimky a necítíte žádný pokrok, nebo pokud je pláč doprovázen dissociací (citem, že jste mimo své tělo), je důležité to s terapeutem probrat.

Některé přístupy, jako je Kognitivně-behaviorální terapie (CBT), se více zaměřují na změnu myšlenek a chování než na hluboké prožívání emocí. Pokud preferujete strukturálnější přístup, řekněte to svému terapeutovi. Integrativní terapie kombinuje různé metody, takže lze najít rovnováhu mezi prožíváním emocí a získáním praktických strategií.

Pláč také nemusí být vždy smutkem. Můžete plakat z radosti, z frustrace, z úlevy nebo z bezmoci. Všechny tyto formy jsou platné. Klíčové je, abyste se naučili rozpoznávat, co stojí za slzami. To je práce, kterou děláte společně s terapeutem.