Co je vlastně kolektivní trauma?
Kolektivní trauma není jen to, že někdo zažil něco špatného. Je to to, co zažije celá společnost najednou - válka, invaze, přírodní katastrofa, politický režim, který všechno změní. Když se to stane, nejde jen o jednotlivé lidi, kteří se cítí zranění. Celá komunita, celé město, celá země se zhroutí dovnitř. Paměť se změní. Důvěra zmizí. Lidé se navzájem nevěří. A to všechno se přenáší z generace na generaci, i když už není nikdo, kdo by to přímo zažil.
V Česku to zní známě. Po pražském jarnu v roce 1968 se celá země zastavila. Lidé přestali mluvit. Přestali věřit. Někteří se stali mlčenlivými oběťmi, jiní se stali mlčenlivými viníky. A ani jedni, ani druzí nezískali prostor, aby to promluvili. To, co se stalo, se nezpracovalo - jen se zakopalo. A dnes, desítky let poté, se to ještě projevuje: v nechuťovém vztahu k autoritě, v nejistotě, v tom, že se nikdo nechce o něco zajímat, protože „to už je dávno minulost“.
Proč to není jen „psychologická věc“?
Když se někdo zhroutí po autonehodě, můžeme ho poslat k terapeutovi. Kolektivní trauma to není. To není problém jednoho člověka, který má „nějaké zážitky“. To je problém celého systému. Rodiny, škol, úřadů, médií, politiky. Když se celá společnost zhroutí, nejde jen o to, aby někdo měl lepší sezení s psychologem. Jde o to, aby se znovu vytvořily vazby. Aby lidé začali znovu mluvit. Aby se začaly znovu věřit.
Podle psychologa Alexandera je traumatická událost teprve traumatem, když ji společnost přizná. Když ji neuznáte, když ji zamlčíte, když řeknete „to už je pryč“, tak se trauma jen schová. A vrací se ve formě nevysvětlitelného vzteku, apatie, nevěření, závislostí, nebo dokonce násilí. V Česku to vidíme v tom, že mnoho lidí, kteří se narodili po roce 1989, cítí, že něco chybí - ale nevědí co. To je trauma, které se přenáší bez slov.
Jak se trauma projevuje ve společnosti?
Kolektivní trauma se neukazuje jen v klinických diagnózách. Vidíte ho v tom, jak se lidé chovají:
- Nechce se mluvit. „Nechme to být, už to je minulost.“ Ale když se něco zmíní, všichni se zatváří, jako by se něco špatného řeklo.
- Nechce se věřit. Úřady, politici, média - všichni se zdají nevěrohodní. Proč? Protože kdysi někdo lhal, a teď nikdo neví, kdo je pravdivý.
- Nechce se spolupracovat. Lidé se nechají vést, ale nechtějí být vedeni. Jsou neklidní, ale pasivní. Věří, že „někdo jiný to vyřeší“.
- Nechce se smířit. Neexistuje žádný prostor pro přiznání viny, žádný prostor pro omluvu. A tak se vina přenáší jako vina bez jména - každý ji cítí, ale nikdo ji nebere.
Toto není „deprese“ nebo „únavový syndrom“. To je trauma, které se rozšířilo po celé struktuře společnosti. A pokud ho nezpracujete, začne se projevovat v dalších generacích. Děti, které nevědí, proč se jejich rodiče nechce mluvit o minulosti, se učí, že něco je špatné - ale nevědí co. A tak se učí mlčet.
Jak se trauma léčí - když to není jen o jednom člověku?
Léčba kolektivního traumatu není jako léčba PTSD u vojáka. Není to jen o tom, aby někdo přišel na terapii, popsal, co mu bylo, a pak se cítil lépe. To je jen začátek. Léčba kolektivního traumatu má tři klíčové kroky.
1. Uznání - nejen slovem, ale skutečností
Nejprve musí být událost přiznána. Ne jako „historická skutečnost“, ale jako trauma. To znamená, že se musí přiznat: „To, co se stalo, nás zranilo. A nebylo to správné.“
V Česku to nebylo snadné. Po roce 1989 se většina lidí chtěla „přejít k novému“ - a přitom se nezabývala tím, co se stalo v letech 1968-1975. Výsledek? Mnoho lidí, kteří byli mladí v roce 1968, se nikdy neozvali. A ti, kteří byli „vlastníci“ režimu, se nikdy neospravedlnili. Takže trauma zůstalo nevyřešené.
Léčba začíná tím, že se někdo odváží říct: „To bylo špatné.“ A že to může být řečeno veřejně - v škole, v médiích, v městské radě, na náměstí. Ne jen v knihách. Veřejně. A to je první krok k uzdravení.
2. Prostor pro příběhy - ne jen o obětech, ale i o vinících
Když se trauma léčí, nemůžete mluvit jen o obětech. Musíte mluvit i o těch, kteří byli vinní - ne proto, aby se omluvili, ale proto, aby se všichni naučili, jak se trauma přenáší.
Irene Bloomfield říká, že klíčem je dialog mezi viníky a oběťmi. Ne tak, aby viníci přiznali všechno a oběti odpustily. Ale tak, aby se obě strany setkaly a řekly: „To, co jsi udělal, mě zranilo. A to, co jsem udělal já, mě zranilo taky.“
Tady se nejedná o soud. Jedná se o lidský kontakt. O to, aby někdo, kdo byl v minulosti strachem, teď mohl říct: „Já jsem taky bojovník. Jen jsem nevěděl, co dělám.“
V Česku to znamená, že by se měly organizovat setkání - ne na úřadech, ale v kostelech, ve školách, ve městech. Kde se může někdo přiznat: „Můj otec byl členem StB.“ A kde se někdo může odpovědět: „Můj otec byl vězněn.“ A pak se oba ti lidé mohou jen podívat do očí. A přijmout, že oba byli zraněni.
3. Tělo pamatuje - léčba nejen mysli, ale i těla
Psychologové říkají: „Trauma se ukládá v těle.“ To znamená, že lidé, kteří zažili kolektivní trauma, nejen „vědí“, že něco bylo špatné - oni ho cítí. V krku. V břiše. V srdci. V nespavosti. V neustálém napětí.
Proto je tělesně orientovaná terapie - jako somatická experientní terapie nebo EMDR - tak důležitá. Ne jen pro jednotlivce, ale i pro skupiny. Když se lidé sejdou ve skupině, kde se nejde jen o hovor, ale o dech, o pohyb, o dotek, o hlas, začnou se těla uvolňovat. A s nimi i paměti.
V praxi to znamená: místo jen terapeutických sezení se lidé sejdou na tělesnou práci - tanci, tiché chůzi, meditace, práce s hlukem nebo tichem. A postupně se začnou znovu cítit jako lidé - ne jako oběti, ne jako viníci, ale jako lidé, kteří přežili.
Co se děje v Česku dnes?
Dnes se v Česku objevují první kroky. Některé školy začínají mluvit o roce 1968. Některé obce organizují příběhové večery. Některé terapeutické skupiny pracují s rodinami, které se snaží překonat dědictví minulosti.
Ale většina z nás stále říká: „To je minulost.“ A to je přesně ten moment, kdy trauma zůstává živé. Protože trauma neumíře, když se o něm neříká. Umírá jen, když se o něm mluví - a když se to dělá společně.
Nejde o to, aby se všichni shodli na tom, co se stalo. Nejde o to, aby se někdo omluvil. Nejde o to, aby se někdo „odpustil“. Nejde o to, aby se všechno vyřešilo.
Nejde o to, aby se všechno vyřešilo. Nejde o to, aby se všechno vyřešilo.
Co můžete udělat - jako jednotlivec?
Nejste terapeut. Nejste politik. Nejste historik. Ale můžete udělat něco důležitého.
- Přestanete říkat „to už je minulost“. Místo toho řekněte: „To, co se stalo, mě ovlivňuje. A já chci to pochopit.“
- Pojďte na setkání. Když se v městě uspořádá příběhový večer, pojďte. Ne hovořte. Jen poslouchejte. To je důležité.
- Nezakazujte rozhovor. Když někdo začne mluvit o minulosti, neříkejte „nechme to být“. Řekněte: „Můžeš mi to říct?“
- Učte se. Čtěte knihy, sledujte dokumenty, poslouchejte příběhy. Ne proto, abyste se stali expertem. Proto abyste se stali lidským.
Když se trauma léčí, neznamená to, že všechno bude dobré.
Znamená to, že se začne věřit znovu. Znamená to, že se začne mluvit znovu. Znamená to, že se začne cítit znovu.
A to je největší lék - ne lék na PTSD, ale lék na lidi, kteří se naučili žít s bolestí, a přesto se rozhodli nezatvářit se, že všechno je v pořádku.
Je kolektivní trauma stejné jako PTSD?
Ne. PTSD je individuální porucha, která se diagnostikuje u jednotlivce, který zažil extrémní událost. Kolektivní trauma je sdílená zkušenost celé skupiny - rodiny, města, národa. Lidé mohou mít PTSD jako důsledek kolektivního traumatu, ale trauma samo o sobě je sociální jev - ovlivňuje vztahy, důvěru, paměť a identitu celé společnosti.
Může kolektivní trauma přecházet do další generace?
Ano. To se nazývá transgenerační přenos traumatu. Děti, které se narodily po válce nebo invazi, nemusely událost zažít, ale cítí její následky - v neklidu, v nevěře, v nechuťovém vztahu k autoritě, v tichosti. Tělo a psychika rodičů, kteří nezpracovali trauma, přenášejí napětí, strach a nevěření do rodiny - i když se o tom neříká.
Proč je důležité mluvit o traumatu veřejně?
Protože trauma, které je zamlčeno, se nevyléčí. Když se událost neuzná, lidé si nevěří, instituce ztrácejí důvěru a společnost se fragmentuje. Veřejné uznání - v médiích, ve školách, na náměstí - je prvním krokem k obnově důvěry. Není to o vině, ale o pravdě. A pravda je základem pro uzdravení.
Může se kolektivní trauma léčit jen skupinovou terapií?
Ne. Léčba vyžaduje kombinaci: individuální terapie pro hluboké zranění, skupinová práce pro obnovu vazeb a veřejné procesy pro obnovu důvěry. Skupinová terapie je klíčová, protože umožňuje lidem vidět, že nejsou sami. Ale bez veřejného uznání a bez podpory institucí se léčba omezuje na jednotlivce - a trauma zůstává ve společnosti.
Co dělat, když někdo z rodiny nechce mluvit o minulosti?
Nevyžadujte od něj, aby mluvil. Místo toho řekněte: „Já chci pochopit, co to pro tebe znamenalo.“ Někdy stačí jen to, že někdo vyslechne - bez otázek, bez soudů. Ticho neznamená odmítnutí. Někdy je ticho největší křik. A vaše přítomnost může být první krok k otevření.