Kulturní aspekty psychoterapie: Jak kultura a hodnoty ovlivňují léčbu

When a client from Vietnam sits across from a Czech therapist and says, "Mám bolest hlavy a nejsem schopen spát," the therapist might think of migraines or insomnia. But what if the real problem isn’t in the head or the sleep cycle - but in the silence between words? What if the client isn’t talking about headaches because they’ve been taught that emotional pain must be hidden behind physical symptoms? This isn’t rare. It’s routine - and it’s breaking therapy before it even begins.

Kultura není jen pozadí - je součástí každého slova

Psychoterapie se často představuje jako univerzální nástroj. Říká se, že každý člověk má stejné emoce, stejné potřeby, stejný způsob, jak se s nimi vypořádat. To je nesmysl. Kultura nejen ovlivňuje, jak lidé mluví - ovlivňuje, jak přemýšlí, jak cítí, jak vnímají bolest, úzkost, škodu, vina, nebo lásku. V některých kulturách je vyjádření emocí považováno za slabost. V jiných je to základní forma komunikace. V některých rodinách je terapie něco, co děláte jen v případě krize. V jiných je to běžná součást života, jako návštěva lékaře.

Když terapeut neví, že klient z Afriky může považovat psychické problémy za duchovní nebo rodinné příčiny, nebo že klient z Ruska může mít strach z toho, že se otevře, protože to může ohrozit jeho pracovní pozici, pak se terapie stává nesmyslnou. Ne protože klient nechce pomoci. Ale protože terapeut nechápe, o čem vlastně hovoří.

Co znamená kulturní kompetence ve skutečnosti?

Kulturní kompetence není jen to, že terapeut umí říct „Dobrý den“ v jazyce klienta. Není to ani to, že se naučí nějaké tradice. Je to hluboká schopnost vidět, jak kultura tvaruje to, co klient říká - i co neříká. To znamená:

• Rozpoznat, že somatické příznaky (bolesti, závratě, nevolnost) mohou být výrazem úzkosti nebo deprese - a ne jen fyzické nemoci.
• Chápat, že v kolektivistických kulturách je rodina nebo společenství důležitější než jednotlivec - a terapie, která se soustředí jen na „mě“, může klienta odmítnout.
• Vědět, že přímá otázka „Jak se cítíte?“ může být pro některé kultury nevhodná nebo dokonce útočná.
• Uvědomit si, že pokud terapeut považuje vlastní způsob vyjadřování za „normální“, pak se stává soudcem, ne pomocníkem.

Podle výzkumu Masarykovy univerzity z roku 2022 se 68 % klientů z různých kulturních pozadí cítí bezpečněji a lépe porozuměno, když terapeut ukazuje skutečný zájem o jejich kulturní kontext. A naopak - 22 % přerušilo terapii, protože cítilo, že terapeut prostě „nechápal“.

Co se děje v terapeutickém prostoru, když se kultura ignoruje?

Představte si klientku z Vietnamska, která se při prvním sezení těžce dýchá, má závratě a nechce mluvit o svých emocích. Terapeut ji přesvědčuje, aby „přišla k sobě“, že „musí vyjádřit své city“. Po čtyřech sezeních ji klientka opustí. Proč? Protože v její kultuře se psychické bolesti nevyjadřují slovy. Vyjadřují se tělem. Pokud terapeut ignoruje toto pravidlo, klientka cítí, že její zkušenosti nejsou platné. A to je zranění větší než původní problém.

Na druhé straně je příklad muže z Ukrajiny, který po válce přišel do Česka. První terapeut mu říkal, že „je to normální, že se cítíte špatně“ - ale neptal se, co znamená „špatně“ pro něj. Druhý terapeut se zeptal: „Co vás v největší míře zatěžuje? Je to strach? Ztráta? Nechápání?“ A pak se nechal naučit, jak se na Ukrajině vyjadřuje smutek - často tichou tváří, pohledem, přestávkami. Ten klient řekl: „Po 20 sezeních jsem se s prvním terapeutem neotevřel. S druhým jsem to udělal za tři.“

Proč se to v Česku tak málo děje?

V Česku je přibližně 7 500 registrovaných psychoterapeutů. Méně než 15 % z nich má nějakou specializaci na interkulturní psychoterapii. A většina školících institucí věnuje tomuto tématu jen 8,7 hodiny za celé školení. To je méně než jedna hodina za měsíc. Pro srovnání: v USA nebo Německu je to standardní součást výuky - a v některých zemích je to povinné pro licenci.

Proč? Protože se předpokládá, že „česká psychoterapie“ je univerzální. Protože se domníváme, že „všichni jsme stejní“. Ale když v Česku žije přes 550 000 cizinců (a to je číslo z roku 2022 - a roste), tak se tato představa stává nebezpečnou. V Praze je 18,5 % obyvatel cizinci. V Ostravě, Brně, Plzni to je 10-12 %. Když se terapeut nevybaví znalostmi, které potřebuje, aby pomohl těmto lidem, nejde o chybu - jde o systémovou selhání.

Kulturní transference - když terapeut přenáší své předsudky

Jedna z nejnebezpečnějších věcí v interkulturní terapii je tzv. kulturní transference. To znamená, že terapeut přiřazuje klientovi stereotypy, které si sám vytvořil - například: „Všichni Asiaté jsou zavření“, „Všichni Arabové jsou patriarchální“, „Všichni Ukrajinci jsou traumatičtí“. Klient to cítí. A i když terapeut neříká nic špatného, klient se uzavře. Protože neví, jestli je terapeut vidí jako člověka - nebo jako příklad kultury.

Naopak je kontratransference - kdy klient přenáší své stereotypy na terapeuta. „Vy, Češi, nechápete, jak je to těžké.“ „Vy jste příliš přímí, nemůžete pochopit naši jemnost.“ Tady je klíčem neřešit, ale naslouchat. Otázka není: „Máte pravdu?“ Ale: „Co to pro vás znamená?“

Co může terapeut udělat dnes?

Nemusíte být odborníkem na všechny kultury. Ale můžete se naučit něco důležitého:

1. Nepředpokládejte. Ptáte se. „Jak se ve vaší rodině mluví o emocích?“ „Co pro vás znamená duševní zdraví?“ „Kdo by vás mohl podpořit, když se cítíte špatně?“
2. Neřešte příznaky - hledejte význam. Když klient říká „mám bolest břicha“, neříkejte: „To je z úzkosti.“ Ptáte se: „Když se to stane, co vás to připomíná? Co se děje kolem toho?“
3. Uznávejte, že nevíte. Řekněte: „Nechápu, jak to vypadá ve vaší kultuře. Mohu se o tom dozvědět?“ To je silnější než jakýkoli návod.
4. Učte se. Pokud se vaše škola nezabývala tímto tématem, najděte školení. Evropská federace psychoterapeutických asociací doporučuje 12 hodin každé dva roky. To je minimální. Většina terapeutů, kteří to dělají, má o 32 % vyšší úspěšnost v udržení klientů.
5. Používejte nástroje. Projekt KULTURAPSYCH, který se testuje v ČR, pomáhá terapeutům mapovat kulturní hodnoty klienta - bez toho, aby se museli stát etnologickými experty.

Bude to jednou standardem

V roce 2025 bude vyžadováno, aby 40 % psychoterapeutů v Česku mělo kompetence v oblasti interkulturní komunikace. Už teď se to mění. Více a více klientů hledá terapeuty, kteří nejen „slyší“ - ale kteří počují. Kteří neříkají: „To je normální.“ Ale: „Co to pro tebe znamená?“

Psychoterapie nebyla nikdy o tom, jak říct správnou větu. Byla vždy o tom, jak být přítomen. A když je klient jiný - nejde o chybu. Jde o příležitost. Příležitost se naučit, že duše nemá jednu barvu, jednu řeč, jednu kulturu. Duše má mnoho jazyků. A terapeut, který se naučí poslouchat všechny, není jen léčitel. Je překladatelem lidskosti.