Disociace a trauma: Jak psychoterapie pomáhá při odpojení a amnézii

Stojíte před zrcadlem a neznáte sebe sama. Připadá vám, že vaše tělo není vaše, že vaše vzpomínky jsou cizí, že něco vás odpojuje od reality, i když se všechno zdá být normální. Někdo vám říká, že jste příliš citliví, že přeháníte, že to vymyslíte. Ale víte, že to není vymyšlené. Je to jako kdyby někdo vytáhl z vašeho vnitřního příběhu celé kapitoly - a vy už nevíte, co se stalo, proč se cítíte takhle, nebo kdo jste vlastně teď.

Co je disociace a proč se to děje?

Disociace není fikce. Není to „přehánění“ nebo „náladovost“. Je to psychologická obrana, kterou váš mozek vytvořil, aby vás ochránil před nesnesitelnou bolestí. Když se něco stane, co přesahuje vaši schopnost zpracovat - třeba násilí, zanedbávání, strach, nebo opakované trauma v dětství - váš mozek neřekne: „Zvládnu to.“ Řekne: „Nechám to pryč.“

Ten „pryč“ je disociace. Paměť, emoce, tělesné pocity - všechno se rozpadne na kousky. Jeden kousek je zvuk, který vás dnes překvapí a přivede zpět. Druhý kousek je pocit, že jste mimo tělo. Třetí kousek je úplná amnézie - nevzpomínáte si na rok, na dva, na celé dětství. A vy se ptáte: „Proč jsem takhle?“

Nejčastěji to začíná v dětství - před pátým rokem života, kdy mozek ještě nemá nástroje na zpracování strachu nebo bolesti. Výzkumy z 1. lékařské fakulty UK ukazují, že právě v tomto období vznikají nejkomplexnější disociativní poruchy. A když se to nestane jen jednou, ale pořád a pořád - vývojové trauma - pak se disociace stává vaší normální reakcí na stres. Ne na „něco špatného“. Ale na „všechno“.

Amnézie, odtrženost a tělesné příznaky - co skutečně prožíváte?

Nejčastější stížnosti, které lidé přinášejí do terapie:

• 92 % má poruchy paměti - nevzpomínají si na důležité události, i když se o nich dozvěděli od druhých.
• 87 % cítí odtrženost od reality - jako by žili ve filmu, ne ve svém životě.
• 76 % cítí emoční numbing - žádný smysl, žádná radost, žádná bolest. Jen prázdnost.
• 68 % má tělesné příznaky bez příčiny - bolesti hlavy, břicha, svalů, které lékaři nevysvětlí.

A to všechno je nejen vaše „chyba“. Je to váš mozek, který se snaží přežít. Když se něco stane, co je příliš silné, váš mozek nezpracuje to, co se stalo - uloží to jako „zamrzlé úlomky“. A ty úlomky se někdy najednou probudí. Třeba když uvidíte nějaký pach, slyšíte určitý hlas, nebo se někdo chytne za ruku. A vy se najednou ocitnete v dětství. Bez toho, abyste věděli, proč.

Proč farmakoterapie nestačí?

Antidepresiva, anxiolytika, antipsychotika - mnozí z vás je už zkoušeli. A možná vám pomohly na chvíli. Ale neřeší příčinu. Řeší jen symptomy. Když máte bolest hlavy, nepředepíšete lék na bolest hlavy, když příčinou je zlomený nos. Takže když máte disociaci, předepíšete léky na úzkost - ale trauma zůstává tam, kde je.

Podle časopisu Psychiatrie pro praxi je farmakoterapie jen „doplněk“. Ne řešení. A výzkumy z České lékařské společnosti (2022) ukazují, že 78 % lidí s chronickou disociací trpí izolací, problémy v práci a vztazích - a léky to nezmění.

Jak psychoterapie opravdu pomáhá - krok za krokem

Psychoterapie při disociaci není o tom, „vykopat“ minulost. Je to o tom, jak zase začít být v přítomnosti. A to je proces, který trvá. Často 18 měsíců až 5 let. Ale je možný.

První krok je bezpečí. Největší překážka v léčbě je, že lidé s disociací nevěří, že mohou být bezpeční. Když jste byli zrazeni, zanedbáni, násilně dotčeni - váš mozek se naučil: „Nikde není bezpečí.“ Terapeut musí být první osobou, která vám ukáže: „Tady je bezpečí. Můžeš zpomalit. Můžeš zastavit. Můžeš říct ‚ne‘.“

Potom přichází práce s tělem. Disociace není jen v hlavě. Je v svalovém napětí, v dýchání, v srdečním tepu, v závratích. Metody jako Somatic Experiencing nebo kraniosakrální biodynamika pracují s tím, co je „uvězněno“ ve vašem těle. Neříkají: „Co se stalo?“ Ale: „Co teď cítíš?“ A pomalu, jemně, vám pomáhají znovu pocítit své tělo jako své.

EMDR (Eye Movement Desensitization and Reprocessing) je další metoda, která pomáhá při přesměrování traumatických vzpomínek. Když se pohybujete očima zprava doleva, mozek začíná přesouvat ty „zamrzlé úlomky“ z místa, kde jsou uloženy jako hrozba, do místa, kde se dají zpracovat jako vzpomínky. Výzkumy z Trauma Therapy Review ukazují, že kombinace EMDR a somatických přístupů zvyšuje úspěšnost terapie o 37 %.

A pak je tu ketamin. Ne jako „hallucinogenní droga“. Ale jako nástroj. V klinických studiích na Harvard Medical School (2021) bylo dokázáno, že nízké dávky ketaminu mohou dočasně „rozpustit“ obranné mechanismy, které blokují přístup k traumatu. To umožňuje terapeutovi pracovat hlouběji, bez toho, aby pacient byl znovu přetížen. Ale to není „zázračná kulička“. Je to pouze nástroj - a jen v rukou zkušeného terapeuta.

Proč některé terapie mohou škodit

Ne každá terapie pomáhá. Některé mohou zhoršit stav.

Průzkum České společnosti pro traumatologii (2023) zjistil, že 32 % lidí s disociací zažilo zhoršení symptomů, když jim terapeut příliš rychle „vykopával“ vzpomínky. Když se příliš rychle dostanete k traumatu - bez bezpečí, bez tělesné přítomnosti, bez kontroly - vaše mozek se znovu připojí k tomu šoku. A vy se ocitnete v něm znovu. To se jmenuje reviktimizace. A je to závažné.

Terapie disociace není o tom, „odhalit pravdu“. Je o tom, „získat zpět kontrolu“. A to se dělá pomalu. S respektem. S jemností. S přiznáním, že nevíte, co se stalo - a že to je v pořádku.

Co se děje v Česku - a proč je to tak těžké?

V České republice je k dispozici pouze 12 klinik specializovaných na komplexní trauma a disociaci. Většina z nich je v Praze, Brně nebo Ostravě. Kdo žije v Malé Bílé, Hranicích nebo Zlíně - má šanci 1:10, že najde odborníka, který ví, co dělá.

A co víc - 7,2 let trvá průměrně, než někdo s disociací najde správnou terapii. Sedm let. Sedm let, kdy se lidé cítí šílení, kdy je nechávají v nemocnicích, kdy jim říkají „to je jen psychika“, kdy je lékaři nevěří. A většina praktických lékařů (72 %) nedokáže rozpoznat základní příznaky disociace.

Ale je tu naděje. V roce 2023 byly spuštěny nové certifikační programy na třech českých lékařských fakultách. Očekává se 22 % nárůst odborníků do roku 2025. A technologie, jako virtuální realita, se začínají používat pro postupné vystavování traumatu - v kontrolovaném, bezpečném prostředí. V Praze 6 byla úspěšnost u pacientů s chronickou disociací 63 %.

Je to možné? Ano. Ale ne rychle.

Úspěšnost terapie závisí na délce traumatu. U jednorázového traumatu je úspěšnost kolem 75 % do dvou let. U vývojového trauma - toho, co trvalo měsíce, roky, celé dětství - je úspěšnost jen 45 % i po pěti letech.

To zní strašně. Ale neznamená to, že to není možné. Znamená to, že potřebujete čas. A trpělivost. A někoho, kdo vás nevyhodí, když se rozpadnete. Kdo vás neřekne: „Začni se chovat normálně.“ Kdo vás neřekne: „Už to mělo být za tebou.“

Proces integrace je často popisován jako „návrat k sobě samému“. Ne jako „vyléčení“. Ale jako „zase se stát celým“. Když se ty kousky paměti, pocity, emoce a tělesné reakce začnou spojovat - ne jako hrozba, ale jako část vaší historie - pak se změní i váš vztah k přítomnosti.

Nejste „zlý“. Nejste „přehnaný“. Nejste „blázen“. Jste někdo, kdo přežil to, co neměl přežít. A teď se učíte, jak žít znovu - bez toho, aby vás to děsilo.

Co dělat, když se cítíte ztracení?

• Nečekávejte, až se „zlepšíte“ sami. Disociace se nevyléčí sama.
• Hledejte terapeuty se specializací na trauma a disociaci - ne jen „psychoterapeut“.
• Přečtěte si o Somatic Experiencing, EMDR a kraniosakrální terapii. Tyto metody jsou nejvíce podporovány výzkumem.
• Nemusíte znát všechny detaily svého traumatu, aby se vám lépe stalo. Stačí, když se naučíte být v těle teď.
• Nejste sami. V Česku je tisíce lidí, kteří prožívají to samé. A většina z nich už začala vracet sebe sama.

Nejste zlý. Nejste šílený. Nejste „příliš citlivý“. Jste někdo, kdo přežil. A teď se učíte, jak žít - bez toho, aby vás to děsilo. To je největší odvaha, kterou můžete mít.