Sexuální zneužívání není jen jedna událost. Je to hluboký zlom, který se zaznamenává v těle, v mysli a v vztazích. Mnoho lidí, kteří prožili toto traumatizující zážitek v dětství, přichází do terapie až po desetiletích - ne proto, že by to nebylo důležité, ale protože to bylo příliš bolestivé, příliš stydné, příliš nevěřitelné. A když konečně přijdou, potřebují něco jiného než jen hovor. Potřebují bezpečí. Potřebují, aby někdo pochopil, že jejich tělo si pamatuje to, co jejich mozek se snaží zapomenout.
Proč je terapie po sexuálním traumatu jiná?
Ne každé trauma je stejné. Sexuální zneužívání, zejména pokud se odehrávalo v rámci rodiny, zničí základní důvěru. Dítě, které je zneužíváno svým otcem, matkou nebo dědečkem, neztrácí jen bezpečí - ztrácí pojem toho, co je normální. V terapii se často setkáváme s lidmi, kteří se cítí jako „zneužitá věc“, nikoli jako člověk. Jejich tělo reaguje na dotek jako na hrozbu. Jejich duše se bojí blízkosti. A jejich mozek si pamatuje každý pach, každý zvuk, každý pohyb, který se vyskytl v okamžiku násilí.
Na rozdíl od traumatu z dopravní nehody nebo přírodní katastrofy je sexuální zneužívání často dlouhodobé, opakované a provázené manipulací. Pachatel často využívá důvěru, lásku nebo moc. To vytváří komplexní psychologickou past: oběť se cítí zodpovědná, stydí se, bojí se, že jí neuvěří, a zároveň má pocit, že „to bylo nějaké její vlastní vina“. V terapii se tedy nejedná jen o zpracování vzpomínek - jedná se o obnovu identity, o to, aby člověk znovu začal vnímat sebe jako někoho, kdo má právo na bezpečí, na hranice, na lásku.
Fáze terapie: Nejprve bezpečí, pak paměť
Největší chybou, kterou může terapeut udělat, je chtít „přijít k traumatu“ příliš brzy. Pokud klient nemá pocit bezpečí, každá pokus o připomenutí události může vést k retraumatizaci - k tomu, že se tělo znovu zapne do reakce jako by se to dělo teď. To je důvod, proč efektivní terapie probíhá ve třech fázích.
První fáze je stabilizace. Zde se nepracuje s pamětí, ale s tělem. Klient se učí, jak se „zeměovat“ - jak se vrátit do současnosti, když ho přízraky minulosti začnou pohltit. Používají se techniky jako hluboké dýchání, záměrné dotyky na bezpečných místech těla (např. ruce na stehnech), nebo poslouchání zvuků kolem sebe. Cílem je, aby klient zjistil: „Teď jsem tady. Teď jsem v bezpečí.“
Druhá fáze je zpracování trauma. Teprve když klient dokáže zůstat v přítomnosti, i když se začínají objevovat vzpomínky, může začít pomalu, opatrně, vlastním tempem, procházet události. Nejde o to, aby „všechno vyplivl“, ale aby je mohl přijmout jako minulost, ne jako stálou realitu. V této fázi se často používají techniky jako EMDR nebo somatická psychoterapie, které spojují mysl a tělo. Například Biosyntéza - metoda, která kombinuje pohyb, dech a emocionální výraz - pomáhá tělu uvolnit napětí, které se v něm „zamrzlo“ po násilí.
Třetí fáze je reintegrace. Klient se učí žít znovu. Znovu navazovat vztahy. Znovu cítit svou sexuálnost jako něco, co je jeho, ne něčího jiného. Mnoho klientů přichází kvůli dyspareunii, vaginismu nebo úplné ztrátě sexuálního zájmu. V terapii se pracuje na tom, aby se tělo naučilo znovu cítit příjem, ne hrozbu. To není rychlé. Některým lidem to trvá dva roky. A některým i déle.
Co dělá rozdíl mezi úspěšnou a neúspěšnou terapií?
Podle výzkumu, který provedla B. Fiantoková v roce 2021, 80 % terapeutů považuje za nejdůležitější vztah mezi terapeutem a klientem. Bez důvěry se nic nestane. Pokud klient necítí, že terapeut ho neosuďuje, že ho nechce „vyléčit rychle“, že ho nevnímá jako „případ“, pak se neotevře. A když se neotevře, terapie se neúspěšně zastaví.
Ještě důležitější je, že terapeut nesmí být „řešitelem“. Mnoho klientů přichází s očekáváním, že terapeut jim „řekne, jak to má být“. Ale terapie nejde o to, aby někdo řekl: „Teď už to máš za sebou.“ Jde o to, aby klient sám objevil, že má právo na svůj čas, svou bolest, svůj tempa. A že není „chybný“, že je jen přežil to, co se stalo.
Terapeut musí také rozumět rozdílu mezi intrafamiliárním a extrafamiliárním zneužíváním. Pokud byl pachatel členem rodiny, je zde často i pocit zrady, ztráty rodinné identity, obavy, že oznámení násilí zničí zbytek rodiny. To vyžaduje jiný přístup než případ, kdy byl pachatel učitel nebo soused. V prvním případě se často pracuje i na vztahu k rodině, na odtržení od vnitřního „hlasu“, který říká: „To bylo normální.“
Proč lidé terapii opouštějí?
Největší výzvou pro terapeuty je, že až 30 % klientů s historií sexuálního zneužívání terapii opustí před dosažením cílů. Proč?
- Strach - strach, že se to znovu stane, že ho někdo zjistí, že ho nebudou věřit.
- Styd - „Nemůžu to říct. Nikdo by to nepochopil.“
- Unavenost - terapie je náročná. Každý týden se musíte vrátit k tomu, co vás zničilo. To vyčerpává.
- Nečekané reakce - když se začne zpracovávat trauma, může se objevit úzkost, deprese, náhlé výbuchy hněvu. Lidé si myslí, že „to je špatně“, že „terapie jim škodí“, když ve skutečnosti je to přesně opak.
Terapeut musí být schopen říct: „Je v pořádku, že to chceš nechat. Je v pořádku, že to dnes nechceš dělat. Tady jsi bezpečný, i když neříkáš nic.“
Co se děje v Česku? A co se mění?
V České republice existuje přibližně 200 certifikovaných psychoterapeutů, kteří se specializují na traumata spojená se sexuálním násilím. Je to málo. V roce 2021 bylo v celém Česku jen 12 specializovaných center, jako je Élektra nebo Centrum pomoci obětem násilí v Bohnicích. Od roku 2015 se ale počet terapeutů zvýšil o 40 %. To je známka, že se o tom začíná mluvit.
Nové výukové programy, jako je modul od profem.cz z roku 2023, učí terapeuty pracovat s tělem jako s klíčem k uzdravení. Somatické přístupy - práce s dechem, pohybem, citlivostí na tělesné napětí - se stávají stále důležitější. A v některých centrech se testuje VR terapie - virtuální realita, která pomáhá klientům bezpečně prožívat expozici na triggery. V pilotních studiích dosáhla úspěšnost 75 % při snižování symptomů PTSD.
Na druhou stranu - stále je tu problém s koordinací. Psychiatři, psychoterapeuti, sociální pracovníci a soudní systém často nekomunikují. Dítě, které je sexuálně zneužíváno, může být v škole označeno za „hyperaktivní“, zatímco jeho PTSD je ignorováno. Trestní stíhání může být zrušeno, protože dítě „změnilo vyprávění“ - a to, co je ve skutečnosti reakcí na strach, se považuje za lži.
Co můžeš udělat, pokud jsi oběť?
Nejsi jediný. A nejsi zodpovědný.
Neexistuje „správný“ způsob, jak se po sexuálním zneužívání cítit. Můžeš mít strach, můžeš se cítit prázdný, můžeš se cítit hněvem, nebo nemít žádné emoce - a všechno to je v pořádku. Neexistuje časový limit na to, kdy bys měl „překonat“ to, co se stalo. Můžeš to překonat za rok. Můžeš to překonat za dvacet let. Nebo třeba nikdy úplně. Ale můžeš se naučit žít s tím, aniž by tě to dál ničilo.
První krok není hledání terapeuta. První krok je říct si: „Mám právo na pomoc.“
Nejde o to, aby ses „napravil“. Jde o to, aby ses znovu naučil být sebou. A to je možné. I když to zní nemožné. I když se to zdá jako něco, co se stalo „jinému člověku“. I když se bojíš, že ti nikdo neuvěří.
Terapie nevyžaduje, abys mluvil o všem. Nevyžaduje, abys se rozplakal. Nevyžaduje, abys se omlouval. Vyžaduje jen to, abys přišel. A zůstal. A věřil, že někdo bude sedět vedle tebe, když se budeš bát. A že to nebude v pořádku - ale že ty budeš v pořádku.
Je možné se po sexuálním traumatu úplně uzdravit?
Uzdravení neznamená zapomenutí. Znamená to, že příběh, který tě dříve ovládal, už tě neovládá. Můžeš se naučit žít s tím, co se stalo, aniž by tě to každý den připomínalo. Můžeš znovu cítit radost, lásku, klid. Můžeš mít vztahy, které tě nezničí. Můžeš se znovu cítit jako člověk - ne jako oběť. To je uzdravení. A ano, je možné. I když to trvá čas.
Jak dlouho trvá terapie po sexuálním zneužívání?
Průměrně 18 až 24 měsíců při týdenních schůzkách. Některým lidem to trvá déle, některým méně. To závisí na tom, jak dlouho trvalo zneužívání, jaké byly okolnosti, a jak moc se člověk v minulosti mohl vyhnout svým pocitům. Důležité je, že není „časový limit“. Terapie končí, když klient cítí, že má dostatek síly a jasnosti, aby žil svůj život, ne život svého traumatu.
Proč se lidé bojí hledat pomoc?
Hlavní důvody jsou hanba, strach, že jim neuvěří, a strach z toho, že budou muset mluvit o tom, co se stalo. Mnoho lidí se bojí, že je považují za „zkažené“ nebo „příliš zraněné“. Někteří se bojí, že by to mohlo zničit jejich rodinu. A někteří prostě nevěří, že někdo může pochopit, co prožili. To je strašně samotné. Ale pomáhá, když najdeš někoho, kdo to už slyšel - a stále tě neosuďuje.
Může terapie pomoci i, když zneužívání probíhalo před 30 lety?
Ano. Trauma se neztrácí s časem - jen se zatlačí pod povrch. A když se objeví znovu - například při vlastním manželství, při porodu, při náhlém smrti blízkého - může být silnější než kdykoli dříve. Terapie není jen pro mladé lidi. Je pro každého, kdo je stále připoután k minulosti. Věk není překážkou. Pocit, že „je už pozdě“, je jednou z nejčastějších lákavek, které trauma používá, aby tě udrželo v tichosti. Ale není pozdě. Nikdy.
Jak najít vhodného terapeuta?
Hledej někoho, kdo má specializaci na trauma a zná somatické přístupy. Ptáj se: „Máte zkušenosti s klienty po sexuálním násilí?“ „Jaký je váš přístup k bezpečí v první fázi?“ „Jaké techniky používáte, když klient příliš rychle „spadne“ do minulosti?“ Důležité je, aby terapeut neříkal: „Zapomeň na to.“ Ale: „Tady jsi. A já jsem tady s tebou.“
Kam jít dál?
Je-li to pro tebe příliš těžké jít sám, začni s podporou: s přátelkou, která tě poslechne, s organizací jako Élektra, která nabízí bezplatnou poradnu. Nech si dát čas. Nech si dát místo. Nech si dát právo na to, že to, co jsi prožil, bylo špatné. A že ty jsi toho hodný. Ne kvůli tomu, že jsi „přežil“. Ale kvůli tomu, že chceš žít. A že to je dostatečný důvod.