Co je schizoidní porucha osobnosti?
Schizoidní porucha osobnosti není o tom, že někdo je jen „trochu zavřený“ nebo „nerad spolu lidé“. Je to trvalý, hluboký způsob, jakým člověk vnímá svět - a v něm nejsou ostatní. Lidé s touto poruchou nevykazují zájem o blízké vztahy, nehledají blízkost, nebojí se odmítnutí, protože si vůbec neuvědomují, že by někdo mohl něco o nich myslet. Emoce jsou tiché, vzdálené, jako kdyby žili v pozadí vlastního života. Nejsou agresivní, nejsou nářekoví, nejsou depresivní. Jsou prostě… odtažití. A to je právě ten problém, který ostatní nepochopí.
Podle DSM-5, který je zlatým standardem pro diagnostiku duševních poruch, schizoidní porucha zahrnuje minimálně čtyři z následujících znaků: preferuje osamělé činnosti, téměř žádné přátelství, nezajímá ho sexuální vztah, nechce žádné blízké vztahy, nezažívá příjemné emoce, nezajímá se o kritiku nebo chválu, a je emocionálně chladný, omezený nebo plochý. Tyto znaky nejsou dočasné. Nejsou způsobené úzkostí nebo autistickým spektrem. Jsou trvalé. A často se začínají projevovat už v dětství.
Proč je tak těžké to léčit?
Největší překážka v léčbě není nějaký složitý mechanismus v mozku. Je to jednoduchá skutečnost: pacienti nechtějí změnu. Nevidí problém. Pro ně není „odtažitost“ vadou - je to přirozený způsob života. Když terapeut řekne: „Chcete mít více přátel?“, odpověď zní: „Proč?“ Když se ptáte: „Nevíte, jak to je, když vás někdo miluje?“, může přijít klidná odpověď: „Nevím. Nevím, co to znamená.“
Toto není odmítnutí pomoci. Je to odmítnutí potřeby. A to je víc než jen výzva pro terapeuta - je to výzva pro celou psychologickou praxi. V Česku je schizoidní porucha jednou z nejméně prozkoumaných poruch. Podle dat České lékařské komory z roku 2023 ji diagnostikují u jen 2,3 % pacientů v ambulantní psychiatrii. Pro srovnání: depresivní porucha se vyskytuje u 5-10 %. A co je horší - jen 18 % českých psychologů tvrdí, že se v praxi setkalo s touto poruchou více než pětkrát. Většina z nich neví, jak na to.
Navíc je často zaměňována s autismem nebo sociální fóbii. Lidé s autismem mají obtíže s komunikací, ale často touží po vztazích. Lidé s fóbií se vyhýbají lidem z úzkosti. Schizoidní člověk se vyhýbá lidem, protože mu je jedno. A to je rozdíl, který většina terapeutů nevidí.
Psychoterapie: jediná možná cesta
Farmakoterapie? Většinou bezúčinná. Antidepresiva? Neřeší to. Antipsychotika? Nejsou indikována. Podle Mojra.cz a řady odborníků je psychoterapie prakticky jedinou variantou léčby. A to ne proto, že by neexistovaly léky, ale protože problém není v chemii mozku - je v tom, jak člověk vnímá svět a sebe sama.
Klíčové je, aby terapie nebyla „násilím“. Nejde o to, aby pacient „začal být společenský“. Nejde o to, aby se „naučil mít přátele“. Nejde o to, aby se „napravil“. Jde o to, aby se vytvořil prostor, kde se může objevit malý zájem - ne o vztahy, ale o to, co se děje uvnitř něj.
Kognitivně behaviorální terapie (KBT) je často používaná, ale musí být upravená. Standardní KBT se zaměřuje na změnu myšlenek: „Když se někdo usměje, znamená to, že mě má rád.“ U schizoidního člověka to nemá smysl. Místo toho se pracuje na zvědomění: „Co se v této chvíli děje u mě?“ „Co cítím, když se někdo ptá, jak jsem?“ „Co se stane, když neodpovím?“
Skupinová terapie může být velmi silná - ale jen pokud je vedená zkušeným terapeutou, který nevyžaduje účast, ale umožňuje přítomnost. Někteří pacienti přijdou jen na jedno sezení. A to je v pořádku. Důležité je, aby se cítili bezpečně. Bez tlaku. Bez nutnosti „být nějakým“.
Co dělá dobrý terapeut?
Největší chyba, kterou terapeut může udělat, je pokusit se „vytáhnout“ emoce. To nefunguje. To vytváří odpor. Dobrý terapeut nevyžaduje, aby se člověk otevřel. On jen přítomný. A trpělivý. A věří, že změna není cílem - ale případným důsledkem.
Příklad: Pacient přijde na sezení, sedí ticho, dívá se do země. Terapeut ho neptá: „Co se děje?“ Neříká: „Můžeš to říct?“ Místo toho řekne: „Vím, že ti je těžko mluvit. A vím, že to nevypadá jako problém. Ale když tady sedíš, něco se děje. A já jsem tady, abych to nechal být.“
Takto se vytváří důvěra. Ne z většího množství sezení, ale z toho, že terapeut nechává prostor. A to je přesně to, co schizoidní člověk potřebuje - místo, kde nemusí být nějakým. Kde nemusí vysvětlovat. Kde nemusí odpovídat.
Proč trvá léčba tolik let?
Podle Psychiatrie pro praxi (2001) je krátkodobý skupinový program pro změnu osobnosti nedostatečný. Dlouhodobý je vzácností. A to je pravda. V Česku má většina psychoterapeutů omezený počet sezení, které jim umožňuje zdravotní pojišťovna. Ale schizoidní porucha nevyžaduje 10 sezení. Vyžaduje 50, 100, 200. A to je problém.
Nejde o to, že člověk „nechce“. Jde o to, že změna je nesmírně pomalá. Je to jako učit se jazyku, kde nikdo neříká, že to má smysl. Když se naučíš slovo „důvěra“, nevíš, co to znamená. Když se naučíš slovo „láska“, nevíš, co to cítíš. A pak přijde chvíle, kdy si všimneš, že jsi na někoho zvyklý. A že jsi ho nevypustil. A že to nebylo kvůli tomu, že „musel“ - ale kvůli tomu, že jsi si to dovolil.
Podle výzkumu na českém fóru Duševní zdraví (březen 2024) trvalo průměrně 7,2 let od prvních příznaků k přesné diagnóze. To znamená, že mnoho lidí prožívá desítky let bez správné pomoci. A když konečně přijde na terapii, je to často už pozdě. Většina z nich už má vztahy, které se zhroutily. Práci, kterou ztratili. Rodinu, která je nechává na pokoji.
Co mohou dělat rodiny?
Nejčastější dotaz, který přichází na MoJra.cz: „Mám podezření, že můj syn trpí schizoidní poruchou. Jak mám komunikovat?“
První věc: nevyžadujte. Neříkejte: „Proč se nechceš vydat ven?“ „Proč nemáš přátele?“ „Proč se nechceš otevřít?“
Raději řekněte: „Vím, že to pro tebe není snadné. A vím, že nechceš mluvit. Ale já jsem tady. Když budeš chtít, budu tady.“
Nejde o to, aby se změnil. Jde o to, aby se cítil, že není sám. A že jeho klid není chybou. Jeho odtažitost není zločinem. Je to jeho způsob, jak přežít.
Co se děje v Česku dnes?
V roce 2023 iniciovala Česká společnost pro biologickou psychiatrii výzkumný projekt „Poruchy osobnosti v české populaci“. Cílem je zmapovat, kolik lidí ve skutečnosti trpí schizoidní poruchou, a jakými metodami by mohla být léčba efektivnější. V roce 2025 plánují první kontrolovanou studii upravené KBT specificky pro schizoidní poruchu - první taková studie v Česku.
Navíc v březnu 2024 oznámil NZIP, že se připravuje aktualizace českých léčebných doporučení pro poruchy osobnosti. Poprvé by měla obsahovat specifické pokyny pro schizoidní poruchu - nejen obecné radění, ale konkrétní postupy, jak s tím pracovat.
To je malý krok. Ale je to krok, který se dříve nečekal. A to je důvod, proč se dnes dává naděje.
Co můžeš udělat teď?
Chceš-li pomoci někomu, kdo se zdá „vzdálený“: nezatlačuj. Nevyžaduj. Neříkej, že „to je špatné“. Jdi na to jako na cestu, která nemá cíl - jen krok.
Chceš-li pomoci sobě: najdi terapeuta, který má zkušenosti s poruchami osobnosti. Ne každý psycholog to umí. Ptáj se: „Máte nějaké zkušenosti s léčbou schizoidní poruchy?“ „Jaký je váš přístup k lidem, kteří nechtějí mluvit?“
Nejde o to, aby jste se „napravili“. Jde o to, aby jste zjistili, že jste v pořádku tak, jak jste. A že změna, pokud přijde, bude vaše - ne něčí jiné.