Peer mentoring pro dospívající s PAS: Jak podporovat autistické teenagery skrze vrstevníky

Co když tvůj syn nebo dcera s autismem už nechce být jen s terapeuty? Když se v škole cítí jako cizí, ale s kamarádem z třídy se najednou otevře? To je přesně ta chvíle, kdy peer mentoring může změnit všechno. V Česku o tom mnoho neví, ale ve světě je to jedna z nejúčinnějších metod, jak pomoci dospívajícím s poruchou autistického spektra (PAS) najít své místo.

Co je peer mentoring vlastně? (A proč to není jen „hrajeme si“)

Peer mentoring není dobrovolnictví, není hlídání a není terapie. Je to systém, kde mladý člověk bez nebo s autismem - tedy vrstevník - pomáhá jinému dospívajícímu s PAS přesně proto, že zná, co to znamená. Ne proto, že má titul nebo certifikát, ale proto, že prožil podobné situace.

Nejde o to, aby mentor „napravil“ menteeho. Nejde o to, aby ho naučil, jak se chovat. Jde o to, aby mu ukázal: Ty nejsi špatně, ty jsi jen jiný. Třeba když se dva teenagery sejdou v kavárně, a jeden řekne: „Vím, jak se cítíš, když tě někdo přeruší, protože si myslí, že nechápeš.“ A druhý jen přikyvne - a najednou už nemusí vysvětlovat. To je peer mentoring. To je síla společné zkušenosti.

Proč to v Česku chybí? (A proč to nemusí chybět vždy)

Podle aktuálních dat z roku 2025 neexistuje v Česku žádný strukturovaný program peer mentoringu pro dospívající s PAS. Organizace jako NAUTIS nebo ABA-Centrum nabízejí podporu pro rodiče, terapie pro děti, ale pro teenagery? Nic. Ani výzkum, ani pilotní projekty. To je škoda.

Na druhou stranu - co když se to nechá roztéct přirozeně? Víte o tom, jak některé rodiny našly „slečnu ze sousedství“, která si s dítětem hrála na zahradě a neříkala mu, co má dělat? Ta slečna nebyla terapeutka, ale byla blízko. Byla věkem blízko. A právě to je jádro peer mentoringu: přítomnost, ne instrukce.

Ve Spojených státech nebo Německu už děti s PAS navštěvují školy, kde mají vrstevníky, kteří jsou trénovaní, aby jim pomáhali s komunikací, s přechodem mezi hodinami, s vytvářením přátelství. V Česku to zatím není norma. Ale to neznamená, že to nemůže být v budoucnu.

Co potřebuje dospívající s PAS? (Ne to, co my si myslíme)

Mnozí dospívající s PAS nechtějí „normalizovat“. Nechtějí se naučit „správně“ mluvit. Nechtějí být „stejní jako ostatní“. Chtějí být slyšení. Chtějí vědět, že někdo rozumí, proč se cítí vyčerpaní po škole, proč se vyhýbají hlučným skupinám, proč se někdy nechtějí dotknout.

Peer mentoring jim to umožňuje - bez slov, bez testů, bez hodnocení. Třeba když se dva chlapci sejdou v knihovně každý pátek. Jeden má PAS, druhý ne. Druhý neříká: „Musíš být společenský.“ Říká: „Můžu si dnes přinést svou knihu o vesmíru?“ A první přikyvne. A pak se po hodině řeknou: „To bylo super.“ A už to stačí.

Největší potřeba dospívajících s PAS není terapie - je to přijetí. A peer mentoring je jediná metoda, která to může poskytnout z pohledu někoho, kdo je přesně ve stejném věku, ve stejném světě, se stejnými potřebami.

Kde začít? (Praktické kroky pro rodiče a učitele)

Pokud máte dítě s PAS ve věku 12-18 let a chcete zkusit peer mentoring, tady je co dělat:

1. Identifikujte potenciálního mentora - to může být spolužák, kamarád z kroužku, student speciální pedagogiky, nebo dokonce někdo s lehkým autismem, který už je trochu dál ve vývoji. Důležité je, aby měl zájem a nebyl vynucen.
2. Začněte malým - jedna hodina týdně, stejná aktivita, která oba baví: kreslení, hraní her, procházky, poslech hudby. Neplánujte „výuku“, plánujte přítomnost.
3. Nezavádějte terapeuty - pokud se mentor a mentee setkávají jen mezi sebou, bez dospělých, výsledek je často silnější. Dospělí často „přerušují“ přirozený tok.
4. Podpořte to, ale nekontrolujte - dejte jim prostor. Nenechávejte se přesvědčit, že „nic se neděje“. Často se věci dějí v tichosti. Přátelství se nebuduje v hodinách, ale v chvílích, kdy se nikdo nepočítá.
5. Připravte se na to, že to neskončí - některé párty vydrží týdny, jiné roky. Někdy se děti přestanou vidět - a to je v pořádku. Důležité je, že se něco stalo.

Co když nemáte žádného mentora? (Alternativy v ČR)

Pokud v okolí není nikdo, kdo by mohl být mentorem, neznamená to, že jste bez možnosti podpory. Některé organizace v Česku nabízejí části, které mohou být výchozím bodem:

• NAUTIS - pořádá víkendové pobyty pro rodiče, ale některé z nich mají i společné aktivity pro dospívající. Využijte je jako příležitost k setkání s jinými teenagery s PAS.
• ABA-Centrum - poskytuje skupinové aktivity pro děti, ale některé centra mají i mladší dospívající ve výukových skupinách. Zeptejte se, zda by nešlo vytvořit skupinu pro teenagery.
• Podané ruce - i když nabízí hlídání, můžete požádat o asistentku, která by byla blízká věkem (např. studentka) a mohla by se stát přechodným mostem k vrstevníkovi.

Nezapomeňte: peer mentoring není služba - je to vztah. A vztahy se neobjednávají, vytvářejí se.

Co říkají ti, kdo to zkoušeli?

Věděli jste, že některé české rodiny už to dělají - jen to nemají pojmenované? Jeden otec z Olomouce říká: „Můj syn se s kamarádem z třídy, který se zajímá o stroje, potkává každé pondělí v garáži. Někdy spolu dělají modely, někdy jen sedí a poslouchají hudbu. Nikdy neříkám, co dělají. Ale vím, že můj syn je v těch hodinách klidnější než kdy jindy.“

Jiná matka z Brna: „Našla jsem studentku psychologie, která má sestru s PAS. Dala jsem jí na týden dva dny volno a řekla jsem: „Přijď, a dělej, co chceš. Ať už to je kreslení, nebo jen poslech písniček.“ Za měsíc se dívky přestaly bát mluvit o tom, jak se cítí ve škole. A to nikdo nezaznamenal. Jen ony.“

To je peer mentoring. Bez titulů. Bez protokolů. Bez plánů. Jen lidská blízkost.

Bude to v Česku někdy běžné?

Možná. Ale to záleží na nás. Na rodičích, kteří se nebojí vyzkoušet něco jiného. Na učitelích, kteří neřeknou „to není v programu“, ale řeknou: „Co kdybychom to zkusili?“ Na studentech, kteří si pomyslí: „Já bych mohl pomoci.“

Peer mentoring není odpověď na autismus. Je odpověď na izolaci. A ta se nemůže řešit jen léky nebo terapiemi. Musí se řešit lidmi. Kterými se dospívající s PAS cítí jako doma.

Nejde o to, aby se dítě naučilo „správně“ chodit do školy. Jde o to, aby se cítilo, že někdo na něj čeká. A že to, co je jiné, není chyba.