Co když dítě odmítne, aby ho terapeut objal, i když se zdá, že to potřebuje? Co když řekne, že nechce mluvit o domě, ale terapeut se na to ptá? A co když rodiče chtějí vědět všechno - a dítě ne? Tyto chvíle nejsou jen obtížné. Jsou zásadní. V dětské terapii nejde jen o to, jak dítě pomoci. Jde o to, jak mu zachovat bezpečí - fyzické, emocionální i etické.
Proč hranice nejsou překážka, ale základ
Mnoho lidí si myslí, že hranice v terapii znamenají odstup, chladnost, nedostatek empatie. To je nesmysl. Hranice nejsou zdi. Jsou ploty - s dveřmi, které dítě může otevřít, když je připraveno. Když dítě ví, že terapeut nepřekročí jeho tělesné hranice, když nezaznamenává každé slovo, které řekne, a když nezatlačuje na odpovědi, které nechce dát - začne věřit. A důvěra je první a nejdůležitější lék v dětské terapii.Podle definice Matějčka a Langmeiera z roku 1974, která dodnes platí, je nejlepší zájem dítěte v prostředí, kde se cítí bezpečně, kde se orientuje a kde má spolehlivé vazby. To neznamená, že musí být vždy šťastné. Znamená to, že když je smutné, vystrašené nebo rozzlobené, ví, že toto prostředí ho nezabije, nevyhodí, nezneužije.
Když se dítě řekne „ne“ - co dělat?
Dítě, které říká „ne“ k doteku, k fotografování, k jídlu, které nechce, nejeví odpor. Je v tomto okamžiku v procesu sebeobrany. Když terapeut tento „ne“ ignoruje - i když je to jen pro „dobré“ - dítě se učí, že jeho hranice nejsou důležité. A to je nebezpečné. Věda to potvrzuje: dítě, které se naučilo, že jeho „ne“ má smysl, má nižší riziko zneužití. Ví, že někdo může překročit jeho tělo - ale že to neznamená, že to musí přijmout.Naopak, když terapeut řekne: „Rozumím, že to nechceš. Nemusíš to dělat. Můžeme to zkusit jindy, nebo vůbec ne.“ - dítě se naučí, že jeho pocity mají váhu. To je krok k sebedůvěře. A ta je důležitější než jakákoli technika.
Konsent.cz v roce 2025 jasně říká: osobní hranice jsou pravidla, která si každý vytváří o tom, jak chce, aby se k němu druzí chovali. A dítě je má právo vytvářet - i když je ještě malé. Terapeut není rodič, který říká „musíš“. Terapeut je ten, kdo říká: „Můžeš. A já tě budu poslouchat.“
Co terapeut nesmí říct rodičům
Tady je jedna z nejčastějších chyb. Rodiče chtějí vědět všechno. Co dítě řeklo. Co dělalo. Co pláče. Co se mu líbí. A terapeut se cítí v nouzi - buďto přizná všechno a poruší důvěru, nebo se zamkne a ztratí podporu rodičů.Pravda je jednoduchá: terapeut nemá povinnost předávat všechno. Nikdy. Podle Etického kodexu psychologů (2019) a Zákona o zdravotnických povoláních je mlčenlivost základní povinností. Ale mlčenlivost neznamená ticho. Znamená výběr. Terapeut se s dítětem domluví: „Co ti řeknu mamince? Co si chceš nechat pro sebe?“
Tady je příklad: Dítě řekne: „Nemám rád, když mám v domě vždycky ticho.“ Terapeut může rodičům říct: „Dítě se snaží lépe komunikovat své potřeby v domácnosti.“ Ale neřekne: „Říká, že se bojí, když se rodiče nezlobí.“ To je jeho věc. A když se dítě naučí, že jeho tajemství jsou chráněná - bude mluvit víc. Ne méně.
Rozdíl mezi terapií dětí a dospělých
Dospělý klient si vybírá terapeuta. Dítě ne. Dítě je tam, protože rodiče řekli: „Jdeme.“ To znamená, že vztah musí být založený na něčem jiném než na dobrovolnosti. Na bezpečí. Na konzistenci. Na tom, že terapeut nevyužívá svou pozici.U dospělých je přenos a protipřenos běžným tématem. U dětí je to jiné. Dítě neumí analyzovat, že terapeut je „příliš blízko“ nebo „příliš vzdálený“. Dítě jen cítí. A pokud cítí nebezpečí - i když ho neumí pojmenovat - zavře se. A terapie přestane fungovat.
Podle studie z Masarykovy univerzity (2017) je důvěra v terapeutickém vztahu klíčová pro efektivitu práce s ohroženými dětmi. A důvěra se nebuduje tím, že terapeut „dělá vše pro dítě“. Buduje se tím, že terapeut neudělá něco - například nevyužije svou moc, nezatlačí na informace, nezakáže emocionální reakce.
Co dělat, když dítě překročí hranice?
Někdy dítě řekne: „Ty jsi můj kamarád.“ Nebo: „Můžeš mě objímat?“ Nebo: „Nechci, abys mluvil s maminkou.“ To není provokace. To je výzva. Dítě zkouší, jestli hranice skutečně existují.Reakce terapeuta? Neokamžité ukončení sezení. To je nejčastější chyba, kterou dělá 87 % terapeutů podle průzkumu České psychologické společnosti z roku 2022. Reakce? Zklamání. Ztráta důvěry. Dítě si myslí: „Vidíš? Když se snažím být blízko, všechno se zhroutí.“
Pravá reakce je jiná: „Rozumím, že bys chtěl, abych byl tvoje kamarád. Já jsem tvoje terapeutka. Můžeme být kamarádi, ale ne v tomto prostoru. Tady jsem tu, abych ti pomohl s tím, co tě trápí. A já tě nepřestanu poslouchat.“
Toto je trénink. A trénink trvá. Minimálně šest měsíců speciálního vzdělávání, jak uvádí Masarykova univerzita. Není to o tom, že terapeut „musí být silný“. Je to o tom, že musí být jasný. A konzistentní. A lidský.
Co se děje v Česku? Pravda o certifikacích a trendech
Počet certifikovaných dětských terapeutů v Česku vzrostl o 24 % mezi lety 2019 a 2023. Proč? Protože rodiče už nechtějí jen „nějakou terapii“. Chtějí terapii, která dodržuje pravidla. Podle Nadace Dětská Linka (2023) 78 % rodičů při výběru terapeuta klade důraz na znalost etických zásad.Česká psychologická společnost zavedla v roce 2021 certifikaci pro dětské terapeuty - 120 hodin školení, většina z nich o hranicích, bezpečí, mlčenlivosti a prevenci zneužití. A v roce 2024 plánuje Ministerstvo zdravotnictví zavést povinnou certifikaci pro všechny terapeuty pracující s dětmi. To není administrativa. Je to odpověď na desítky případů, kdy děti byly zneužity právě v terapeutickém prostředí.
Ale nejde jen o zákony. Jde o kulturu. Když terapeut řekne: „Nemůžu ti říct, co ti dítě řeklo, ale můžu ti říct, jak se cítí.“ - to je krok vpřed. Když rodič přijme: „Nechápu, proč to nevíš, ale věřím, že to má důvod.“ - to je krok vpřed.
Digitální nástroje - pomoc nebo hrozba?
Aplikace jako SafeKid, která se objevila v roce 2022, umožňují rodičům a terapeutům mapovat, kde dítě považuje hranice za překročené. To může pomoci. Ale také může způsobit nový problém: přílišný dohled. Když každý dotek, každý odpor, každý „ne“ je zaznamenán - dítě se učí, že jeho tělo je kontrolováno. A to je opak bezpečí.Studie z Masarykovy univerzity (2023) upozorňuje: přílišný důraz na hranice může vést k přílišnému omezení dětského chování. Dítě se může naučit, že každá emoce je nebezpečná, každá spontánní reakce je něco, co musí být „schváleno“. To je nebezpečné. Hranice nejsou pro kontrolu. Jsou pro svobodu.
Kdo je skutečně v bezpečí?
Terapeut je nejen ochráncem dítěte. Je také ochráncem sebe sama. Syndrom vyhoření není jen „unavený psycholog“. Je to výsledek toho, že terapeut přestal respektovat své vlastní hranice. Když se snaží být „všechno“ pro dítě - rodič, kamarád, léčitel, rozhodčí - vyhoří. A když vyhoří - dítě ztrácí svého jediného bezpečného místa.Práce s dětmi není o tom, být hrdinou. Je to o tom, být přítomným. A konzistentním. A lidským. A když to děláš správně - dítě se naučí jednu věc, která ho bude chránit celý život: že jeho hranice jsou důležité. A že je to v pořádku je chránit.