Může být terapie bolestivá?
Ano. Terapie může být bolestivá - ne tělesně, ale emocionálně. Když začnete hledat kořeny své úzkosti, smutku nebo podrážděnosti, často se setkáte s věcmi, které jste si dlouho skrývali. To není slabost. To je přesně to, proč terapie funguje. Nejde o to, aby vás někdo „vylečil“ bez bolesti. Jde o to, abyste se naučili přežít to, co vás dříve ničilo.
Nejde jen o to, že se „cítíte špatně“ po sezení. Mnoho lidí popisuje, že se cítí vyčerpaní, jako by jim někdo vytrhl z těla kus duše. To je normální. Když se v terapii začnete dívat do vnitřních rány, které jste si zakrývali pod prací, vztahy nebo alkoholem, vaše mozek reaguje stejně jako tělo, když se dotknete otevřené rány - bolest je reakce na to, že se něco mění.
Proč je terapie náročná?
Psychoterapie není relaxační masáž. Je to proces, při kterém se setkáváte s tím, co jste se naučili ignorovat. U chronické bolesti to může být vztek, který jste tlumili, aby jste neztratili kontrolu. U úzkosti to může být strach, že jste „nepříliš dobrý“ - a že to nikdy nezměníte. Tyto věci nezmizí jen proto, že je „přiznáte“.
Podle biopsychosociálního modelu bolesti, který je v Česku uznávaný v centrech jako FN Motol nebo Na Homolce, bolest není jen fyzický signál. Je to složitý systém, který spojuje tělo, mysl a životní situaci. Když máte dlouhodobou bolest, vaše mozek se naučil považovat ji za normální. A když se začnete ptát, proč to tak je, začínáte překonávat tuto „přizpůsobenou“ realitu. To je náročné. Je to jako přestat nosit těsné boty, i když už jste si zvykli, že vás škrábají.
Nejčastější reakce? Deprese, úzkost, zlost, pocit beznaděje. A to všechno je normální. Není to příznak selhání. Je to příznak, že se něco děje.
Co se děje v hlavě, když je terapie těžká?
Když se v terapii začnete dívat na své myšlenky, začnou se objevovat věty jako: „Jsem zodpovědný za to, že jsem takhle trpěl.“, „Nikdo mi nevěří, že je to skutečné.“, „Nemám právo být špatně.“ Tyto myšlenky nevznikly z ničeho. Vznikly z dlouhodobého přežívání. A terapie je nechává vystoupit na povrch - protože jinak se nemůžou vyléčit.
Kognitivně-behaviorální terapie (KBT), která je nejčastěji používaná v Česku pro chronickou bolest, pracuje přesně s těmito myšlenkami. Neříká vám, že „to není tak špatné“. Říká vám: „Co kdyby to bylo jinak? Co kdyby tvoje myšlenky o bolesti byly jen návyk, ne pravda?“
Nejde o to, abyste se „přesvědčili“, že je všechno v pořádku. Jde o to, abyste se naučili rozlišovat, co je skutečnost a co je váš strach. A to je práce, která vyžaduje odvahu - ne jen čas.
Co dělat, když se terapie zdá nepřekonatelná?
Když se cítíte, že to nevydržíte, nezatlačujte se do toho. Zastavte se. Dejte si přestávku. To není porážka. Je to inteligentní krok.
Zde je několik věcí, které opravdu pomáhají:
- Řekněte terapeutovi, že to je těžké. Nejde o to, abyste „byli dobrý pacient“. Jde o to, aby terapeut věděl, kde jste. Pokud vám terapeut říká „to je normální“ a neříká nic víc, hledejte někoho jiného. Empatie není jen slovo - je to činnost.
- Používejte techniky odvrácení pozornosti. V některých centrech se nacvičuje, jak přesměrovat myšlenky - třeba dýchací cvičení, pozorování zvuků kolem, nebo jednoduché cvičení „5-4-3-2-1“: pojmenujte 5 věcí, které vidíte, 4, které se dotýkáte, 3, které slyšíte, 2, které číháte, 1, které cítíte. To nevyléčí bolest, ale dá vám chvíli oddechu.
- Monitorujte svůj stav. Napište si, co se stalo před sezením, co jste cítili během a co po něm. Nejde o to, abyste „vyhodnotili“, ale abyste viděli vzory. Možná si všimnete, že po sezení, kdy jste mluvili o rodičích, jste měli horší noc. To není náhoda - to je informace.
- Společně s terapeutem upravte tempo. Pokud se cítíte, že jste přetížení, můžete požádat o delší pauzy mezi sezeními. Nebo o kratší sezení. Terapie není maraton. Je to cesta, kterou jdete svým tempem.
Je to stojí za to?
Ano. Ale ne proto, že „všechno zmizí“. V případové studii z FN Motol, kde pacient trpěl neuropatickou bolestí, se po tříměsíční terapii intenzita bolesti snížila o dva stupně na desetibodové škále. Ne z 10 na 0. Ale z 9 na 7. A úzkost i deprese se výrazně zmenšily. Farmakoterapie zůstala stejná. Změna přišla zvnitřku.
Největší změna není v bolesti. Je v tom, jak se k ní přistupujete. Když přestanete považovat bolest za vašeho nepřítele a začnete ji vnímat jako signál - jako puchýř na noze, který vás upozorňuje, že nosíte špatné boty - změní se celý váš vztah k sobě.
Nejde o to, aby se bolest „vyléčila“. Jde o to, abyste přestali být jejími vězni.
Co se stane, když terapie přestane být náročná?
Když se začnete cítit lépe, neznamená to, že jste „vyléčení“. Znamená to, že jste se naučili žít s tím, co je. A to je větší úspěch, než kdyby vám někdo dal lék, který vám bolest „zakryl“.
Na konci terapie lidé často říkají: „Nevěděl jsem, že můžu být taky jinak.“ Ne že „nebojím se bolesti“. Ale že „už ji nechávám ovládat můj život“.
Terapie neřeší všechno. Ale řeší to, co je opravdu důležité: vaši schopnost být sám sebou - i když je to těžké. I když je to bolestivé. I když se cítíte zraněný. Protože jen když přijmete svou bolest, můžete začít žít bez ní.
Co dělat, když se vám terapie nezdá pomáhat?
Někdy se terapie zdá bezvýsledná - a to neznamená, že jste špatný pacient. Znamená to, že potřebujete jiný přístup. Nebo jiného terapeuta.
Některé školy psychoterapie se zaměřují na minulost, jiné na současnost. Některé pracují s tělem, jiné s myšlenkami. Když se cítíte, že „nic nepomáhá“, zeptejte se: „Je to ten přístup, nebo ten člověk?“
Terapeutický vztah je nejdůležitější faktor úspěchu - důležitější než škola nebo technika. Pokud se vám terapeut nezdá přístupný, nebo se vás ptá jen na „co se dělo v dětství?“ a nechce slyšet, jak se cítíte teď - je čas hledat někoho jiného.
Není to selhání. Je to zodpovědnost k sobě.